ZAČÁTEK KONCE ZÁPADNÍ KULTURY?

Leckdo z politiků i jiných osobností (bohužel mj. i Tomáš Halík) nabádá ke smířlivosti vůči přicházejícím muslimům.

ZAČÁTEK KONCE ZÁPADNÍ KULTURY?

Připomíná to líbivou pózu humanity. Kancléřka Merkelová té smířlivosti měla tolik, a tolik se jí chlubila, až  uvedla do problémů vlastní národ.  A ne malých, ani jen dočasných. Dobře připomenul povahu islámu Jiří K., bývalý diplomat, který dlouhé roky působil v islámských zemích: "Pro všechny humanistické, multikulturní, soucitné, solidární, korektní a různé jiné pomáhající duše, co se mohou přetrhnout, aby se nějak zavděčily „uprchlíkům“ říkám: Uvědomte si prosím, že podle Koránu jste jenom jejich služebníci a cokoliv pro ně uděláte, cokoliv jim dáte, je z jejich strany považováno za pouhé splnění vaší povinnosti, jako otroka svým pánům!

Vaše soucitnost a milosrdenství je chápáno a interpretováno Koránem jako výraz ponížení, podřízenosti a přiznání nadřazenosti muslimům nad ostatními lidmi. Čím lépe a více jim sloužíte, tím více jich bude chtít přijet a užít si dobrovolných otroků a zejména otrokyň. Od malička jsou v tomto vychováváni, takto je učí a nebude to nikdy jinak! Po příchodu do Evropy se v jejich očích toto učení potvrzuje a zhmotňuje! Tak už toho, propána, vy pitomci, nechte, dostanete nás všechny do maléru, ze kterého nás už nikdo nedostane !!!"

Evropa ztrácí soudržnost, kořeny, hodnoty, vyměnila to za konzum a zábavu a tím se rozpustila i neviditelná hradba hodnot, která odpuzovala cizí živly. K čemu došlo konkrétně? Není to nic nového:

- vyprázdnění církevního křesťanství; nemá už téměř obsah, jen vnějškovou zbytnělou formu
- bujarost, konzum, kratochvíle namísto kultury
- degenerace umění, které už neslouží Bohu, ale nižším pudům
- vztahová frivolita, promiskuita

- profanace a skandály v církvi, pokles její důvěryhodnosti

- trvalé snižování integrity a odpovědnosti jedinců alkoholem a drogami

- jsme stále více zážitková a stále méně morálně orientovaná společnost
- nadřazenost ideologií nad realitou - viz například zatvrzelá vstřícnost a tolerance Německa vůči přistěhovalcům, až tato falešná pýcha na jakési hodnoty vedla paradoxně k ničení hodnot a lidských osudů vlastního národa

- nedostatečné vyrovnání států východní Evropy se svou totalitní a vazalskou minulostí způsobuje nerozpoznání jiných hrozeb
- jak upozorňoval Václav Havel, EU by měla mít primární cíl udržování duchovních hodnot, a teprve pak ekonomiku. V původních záměrech EU to bylo částečně obsaženo, ale vytratilo se to. Pak je toto společenství založeno na uspokojování sobectví.

A Češi? dosud jsme byli "za větrem". To jsme ostatně bývali vždycky, však oni to za nás ostatní vybojovali nebo nás chránili a dosud chrání (viz Amerika - a jak nepohodlné je nám to přiznat, jsme v tom jako nevychovaní drzí kluci). Ale naše pohodlnost k věcem veřejným, náš zvyk, že se někdo (úřad, stát, cizí ochránce...) postará, naše neustálé reptání i v době nynějšího blahobytu, jaký tu dosud nebyl, a politické stability, vnitřní i mezinárodní, jaká tu dosud nebyla, se nám může brzy vymstít. Je to naše pýcha. Fingovaná obecná morálka se omezuje na obecný hněv na všechno. Jako jedincům, i národům je občas Prozřetelností dáváno příznivé období jako zkouška, možnost, zda si to zaslouží, k čemu to využijí. Je stále jasnější, že žijeme na karmický dluh budoucnosti, že morálně nezvládáme nynější prosperitu, a tedy že je jen otázkou času nějaká pohroma. Donedávna bylo velkým otazníkem, z jaké strany může přijít. Ta vojenská nehrozila, jsme v NATO.

Je pravděpodobné, že až se země na západ od nás nesnesitelně přeplní převážně neintegrovatelnými, drzými a násilnickými hosty, až bude stále větším problémem je uživit, spokojí se uprchlíci i s naší oblastí. Můžeme pro ně být, ba již se stáváme při naší pasivitě snadnou kořistí. Málem že jsme je zprvu nevítali chlebem a solí. Ale to by nám asi hodili na hlavu, v Německu si stěžují, že balíčky jídla a pití nejsou dostatečně nutričně pestré. Potřebují být silní, aby nás jednou tím snáze podřezali a naše syny a dcery i obřezali. Jistě, nemluvíme o těch, kterým hrozí hlad a smrt. Jeden z alarmujících mailů: "Mrazí mne v zádech, nikdy mě ani nenapadlo, že by u nás, stejně jako v Západní Evropě, došla k naplnění výstraha, že "tam, kde vrcholí a začne přetékat tolerance neznámého a cizího, přesně v tom bodě začíná blbost lidská". To, co se nyní děje v Německu, Francii, Spojeném království a jinde, se rozbíhá  i u nás. Je to příprava na hromadnou sebevraždu a my ji v zástupu za svojí vládou uskutečňujeme jako poslušné stádo bezbranných oveček."                  

Jak jsme na to připraveni? Mentálně? To je naše individuální věc (měly by více pomoci církve i antroposofové, ale jedni ani druzí tuto úlohu nabídky orientace společnosti v různých situacích dostatečně neplní). A logisticky, branně, energeticky? To by měla být práce ministerstev a zastupitelských orgánů. A opět (už jsem s tím asi otravný): Zas to vše čekáme od těch nahoře, že? To je ale ta Klausovsky nebezpečně pohodlná teorie (pro voliče i zvolené) - jednou za pár let někoho zvolíme a nechť se stará, nebudeme mu do toho mluvit. To ale ještě není demokracie. Právě zdola musíme vyvíjet trvalý informovaný tlak v konkrétních aktuálních věcech, a kontrolu, rozvíjet občanskou společnost. Příklady: Zeptali jsme se na stav připravenosti na uprchlíky našeho obecního úřadu nebo poslance či ho k této aktivitě vybídli? Víme, kdo to je a kde sídlí? Ptejme se ho: Počítá se se zapracováním těchto situací do IZS (Integrovaný záchranný systém) na všech úrovních? Je to zaneseno do komunálních krizových plánů, včetně kalamitních situací a  objektů pro nouzové ubytování větších počtů osob, zásobování, bezpečí obyvatel? Na jaké počty (přívaly) běženců je naše hranice a naše obec připravena? Jak jsme připraveni rozeznávat oprávněné a násilnické uprchlíky? Jak by fungovala součinnost bezpečnostních složek, armády a úřadů, pokud by byla nezbytná? Kde se lze seznámit z Krizovým plánem?

Proč často připomínám, že iniciativa musí vzejít  zdola? Malý konkrétní příklad či námět. Když jsem dvakrát kandidoval do městského zastupitelstva, ač neúspěšně, byla to téměř kýmkoliv následovatelná zkušenost. My neúspěšní jsme poté vytvořili klub, příležitostnou platformu, kde jsme projednávali náměty pro ty z nás, kteří byli zvoleni. Jednoduchá iniciativa: občas jsme se svolali, oni vyslechli naše náměty, připomínky, zhodnotilo se, co je reálné přenášet dál, a tím se věci dostaly "na přetřes". Zvolení měli za sebou nás, a snažili se věci prosadit. Věděli, že jsou kontrolováni, ale i podporováni. Neškodilo, když se někdo z nás občas vydal na veřejnou schůzi zastupitelstva. To můžeme všichni, každý ve svém místě. Je to ta nejpřirozenější kontrola, ba lze říci i politická aktivita. Zastupitelé většinou nechtějí své voliče zklamat či popudit. Chodili jsme za nimi kdykoliv. Na komunální úrovni není tak důležité, za jakou stranu je tu ten který zastupitel, podstatná je jeho schopnost vidět a řešit problémy, ale i vysvětlovat voličům-laikům, proč to či ono je tak či onak. Výmluvná byla situace: jeden z nás prohlásil tu tradiční čecháčkovskou větu, že to je stejně na houby a nic se nezmění. Bylo mu řečeno - Kdybysme mluvili takhle všichni, tak to můžem rovnou zabalit. Už nepřišel, sám se rozhodl, a i toto je politický postoj. Ten nejvíc krátkozraký. Jistě, že každý nemá možnost cosi navenek ovlivnit. Od věků je tu ale důležitý i niterný život, postoje, nálady. I to tvoří neviditelné klima společnosti.

Když to sami vzdáme a řekneme si, že politika je jen pro gaunery, nebo že se jimi všichni v té politice stanou, přispějeme sami ke ztrátě veškerých nadějí. Kdyby totiž všichni takzvaní slušní lidé, kteří se politiky štítí, přenechali vše jen těm šejdířům, pak se nesmíme divit. Ostatně - říkáme-li si "my slušní": lze snad lidi dělit na slušné a lumpy, když hranice dobra a zla prochází v různých proporcích srdcem každého z nás? Tvrdíme-li udatně, že je něco špatně, pak bychom o tom směli oprávněně halasit pouze, když děláme sami něco, aby to bylo lépe. A mnozí děláme. Takto se nad námi zamýšlel Pavel Švanda v rozhlase: "Osobně si myslím, že naše minulost je opravdu nevypořádaná, že mezi naším dal a má dáti a daroval a dostal je značný nepoměr. Z toho plyne tíseň, neklid a třeba i divné stavy. Sejde se pár Čechů a Češek u stolu, u piva, v práci a jsou to lidé, jimž se nedaří nijak špatně. Mají celkem dostatek a chtějí ještě víc a leccos dělají pro to, aby se měli ještě lépe. Ale jakmile otevřou rty, hubují, špačkují, nadávají, takže kdyby jim naslouchal Marťan, který by právě přistál, myslel by si, že žijí vesměs naprosto nesmyslné, ponuré existence, propadlé do pocitu stálého ohrožení. Ale i ten Marťan, kdyby ty Čechy poslouchal den dva, všiml by si, že oni sice neustále zlořečí, ale stěžují si velice sebevědomě. A pak by ten Marťan, až by se rozkoukal, zjistil, že vysoká míra sebevědomí patří k tomuto národu.

Je v módě, a to už dost dlouho, měřit skutečnost lidského života jakýmsi vysněným standardem: jednou se tomu říká „spravedlivá společnost“, jindy „západoevropská životní úroveň“. Nebo se sní o ráji, který bychom mohli nastolit hned zítra, kdyby se „spojili všichni slušní lidé“, mezi něž samozřejmě počítáme hlavně sebe a své dobré známé. Však my bychom ten svůj kousek světa dali do pořádku, kdyby nám pořád někdo nevadil.

 Je to takový český - netvrdím, že zlozvyk, prostě zvyk - měřit to, co se děje tím, co by se dít mohlo, ba dokonce mělo. „Jak je to možné, že…“ svět je tak nerozumný a neposlouchá nás. „Při troše rozumu… by se přece  všechno mohlo dělat jinak.“ Takhle nějak se bavíme a slastně se rozčilujeme nad vrtošivostí reality. Žádný převrat, žádná okupace, žádné osvobození, nic se jaksi neděje pořádně a dostatečně pečlivě a elegantně. A nejhorší je, že mezi těmi, co nám vládnou, se vždycky vytvoří silná vrstva naprosto neschopných a k tomu ještě podezřelých existencí, které nám všem leda otravují životy.

Možná, že s takovou povšechně kalnou výřečností pohlížel na naši kotlinu už praotec Čech z temene Řípu. Už jeho lid možná brblal, že osídlování české a moravské krajiny probíhá neplánovaně, bez pevného právního rámce a při neustálém zasahování ze strany nekompetentní vrchnosti, která je zkorumpovaná a myslí jenom na sebe a na své známé.

Málo platné, je v té naší věčné nespokojenosti velký kus pýchy, která nám ztěžuje naše vlastní životy. Nutíme svět k dokonalosti, do níž se mu nechce, ale nutíme ho jen jazykem a  pysky a přitom koulíme oči v rozkoši z věčného stěžování si.

Důležité je, že naše trápení s příliš pyšným vědomím se odehrávají právě jen v našem vědomí. Jinak patříme k evropské civilizaci a to znamená něco opravdu významného. I když si rádi ponadáváme a přesto, že hodně lidí v této zemi hořkou láskou miluje různé utopie, přece jen na zdravý rozum dopustit nedáme. A to znamená, že každé ráno většina z nás vstane a jde dělat něco víceméně užitečného. Dělali to tak i naši předkové za válek a okupací a také po osvobozeních, přesto, že ta je skoro vždycky zklamala. Zvyk být užitečný by snad mohl zakládat skutečný důvod k hrdosti, přesto nebo právě proto, že se jím nelišíme od svých sousedů. Je to zvyklost důležitá, což nejlépe vidíme na příkladu zemí, kde se užitek svěžího rána nepěstuje.

Víme, že ke své existenci potřebujeme ještě také něco jiného než jen iluzi pyšné svrchovanosti. Chcete-li, můžete projet životem jako tank nebo jako vyšňořená bitevní loď. Ale stejně se každý den musíte smiřovat s představou, že tam na konci na vás čeká právě takový člověk, jakého ze sebe dokážete udělat. Pak se ukáže, jaký to všechno mělo smysl. Co jsem dal, a co jsem dát měl a mohl. A co teprve, jestli na nás na konci života nečeká žádný Marťan, nýbrž někdo úplně jiný." Kdo je ten Někdo, to už by bylo další téma.      

Těm, kdo bohorovně tvrdí, že se "nic nezměnilo", adresovala své zamyšlení známá socioložka a publicistka, někdejší aktivistka Charty 77, politická vězeňkyně a mnoho dalšího,  Dr. Jiřina Šiklová. Závěrem několik jejích úvah, zaznamenaných Tomášem Kábrtem.  “Dnes se zdůrazňuje individualismus, konzum, spotřeba. Je tu ale také spousta skvělých lidí, kteří se tím neřídí. Jenže o těch nikdo nepíše. Koho to zajímá, že třeba něco funguje? My se pořád zajímáme jenom a jenom o to, co je negativní. Tak se také zajímejme o to, co je pozitivní, nemyslíte? Každý má začít sám od sebe a ve svém okolí udělat něco pozitivního...

Vždycky tu byli ti tak zvaní úspěšní, kteří se starají jen o peníze a o sebe, ale vedle toho stále existuje občanská společnost a je silná. To se týká i médií. Lidé u nás masově sledují bulvární média zaměřená na ten nejhloupější typ informací. Tak to nekupujme a nenechávejme se oblbovat. Když si lidé opakují pořád jen a jen ty negativní informace, když mi někdo bude pořád říkat, že je všechno negativní, a o pozitivní zprávy nebudu mít zájem, tak samozřejmě budu mít pocit, že je všechno stále horší a život sobě i svým blízkým úplně otrávím. Představte si, že toto bychom dělali a říkali dětem, že bychom jim jenom říkali, v čem jsou zlé, špatné a za nic je nepochválili. To se tady dnes děje. My se doslova vyžíváme v těchto negativních zprávách. Přitom jsou tu i dobré knihy, noviny, časopisy nebo internetové stránky. Máme desetitisíce občanských sdružení. To není málo. A tito lidé opravdu ve svém okolí dělají pozitivní věci. Pro staré lidi, pro mládež, kulturu, pro životní prostředí a mnoho dalšího. Podívejte se jen na všechna možná setkání a akce v církevních prostředích, v městských knihovnách, to jsou obrovské pozitivní počiny, které tady jsou. Stačí, když budeme více přemýšlet. Ne o tom, co se má udělat pro nás, ale co sami můžeme udělat pro druhé a pro své okolí.”

Politika není nevěstinec

"Nedívejme se tak negativně na politiky. Když je někde na domě napsáno ´nevěstinec´, tak je jasné, že do něj vstoupí jen ti, kteří chtějí do nevěstince. Označíme-li my sami podobně politiku jako takovou, nedivme se pak, jací lidé do ní budou vstupovat. Nezatracujme takto veřejný život, všímejme si i kvalitních lidí v něm.”

Foto: Pixabay.com


Karel Funk

Pracuje v sociální oblasti. Přisedá si se svou duší a myšlenkami přátelsky k těm, kdo chtějí naslouchat a sdílet. Napsal asi 20 knih.

Témata: Evropa EU evropská unie krize Evropské unie Evropská unie krize Evropské Unie západní kultura krize západní kultury Karel Funk životní styl

Diskuse ke článku


Dnešní horoskop

Aktuální číslo

Nejbližší akce

01.03.2019 - 31.12.2019

Praha

21.08.2019 - 31.12.2019

Praha

01.11.2019 - 30.11.2019

Česká republika

07.11.2019 - 10.11.2019

Blatná

14.11.2019 - 22.11.2019

Bratislava

27.11.2019 - 01.12.2019

Praha

Další akce
Nový Fénix 11/2019 právě v prodeji, zvýhodněné předplatné , získejte dárek zdarma.