VLADIMÍR KAFKA - SMRTÍ ŽIVOT NEKONČÍ

„Smrtí skutečný život nekončí – stále dokola se budeme rodit a umírat v mistrně vytvořeném koloběhu Stvoření. Naše duše tento proces prožila už několikrát, a tuto zákonitost života opakovaně využívá pro své nové působení v jiné formě.“

VLADIMÍR KAFKA - SMRTÍ ŽIVOT NEKONČÍ

Text a fotografie: Irena Nováková Kafková, čerpáno z knihy Atelér života

 

„Život vzniká ze smrti, a smrt vzniká ze života.“

SMRT. Krátké čtyřčlenné slovo sestavené se samých souhlásek, avšak svým významem v lidském životě naprosto nezměrné.

Se smrtí se akademický malíř, léčitel a spisovatel Vladimír Kafka důvěrně stýkal již od dětství. Zpočátku byla jeho častou malířskou inspirací, od deseti let věku pak jeho důvěrnou společnicí skrytou pod pláštěm cukrovky. V dospělosti mu vstoupila do každodenního života při práci s vážně nemocnými lidmi, mnohdy lékaři vyslanými domů zemřít. Napřímo čelil smrti ještě několikrát. Ať už to bylo v amazonském pralese, ve kterém se na víc než půl roku ztratil, aniž by měl sebou cokoliv, o inzulinu nemluvě, nebo při dvojité amputaci nohou. Se smrtí se definitivně spojil a zpět do svého neviditelného domova se tak vydal 17. dubna 2018. Jak na smrt nahlížel během svého pozemského života?

Vím, že smrt byla jedním z témat, která jsi výtvarně ztvárňoval už jako dítě…

Už jako malý jsem byl neuvěřitelně zvídavý a neposedný, pravděpodobně nejvíc mě zajímalo nakouknout za oponu života. Pochopitelně jsem se nejvíc bál smrti. Nedovedl jsem si představit, že už nebudu. Bylo to pro mě něco neuchopitelného a zároveň mě to přitahovalo jako magnet svým tajemstvím z neznáma, protože mi nikdo z dospělých nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku „Kde se po smrti ocitneme?“

Vzpomínám si, jak jsem s tíživou obavou každý večer usínal s tím, že se už ráno nemusím probudit. Nechtěl jsem o život přijít, protože jsem chtěl obrovsky být. Smrt mě silně rozrušovala a konec s ní spojený byl pro mě zcela nepřijatelný. Své úvahy o smrti jsem potom přirozeně různě ztvárňoval na papír, nejčastěji jsem chudinku smrt porážel opakovaně v nekonečném souboji coby statečný rytíř v lesklém brnění a s mečem v ruce. Chtěl jsem smrt zabít, což je koneckonců většinový názor dnešní medicíny, která na smrt pohlíží jako na úhlavního nepřítele, a tak se snaží tuto naši nepřijatou část potlačit a usmrtit za asistence příslušných léků a farmak.

Zabít smrt. Absurdní obraz. A ještě absurdněji se mi jeví, že smrt chceme zabít proto, že se bojíme žít. Postupem času se ale smrt z představy poraženého těla rozvinula do obrazu krásné a vznešené dámy a stala se mou bezpečnou ochránkyní a veselou společnicí. Začal jsem se považovat za jejího výhradního znalce, svěřoval jsem jí své plány i starosti. Našel jsem k ní v sobě důvěru a začal si jí ohromně vážit. Vždycky mi pomáhala, nikdy mě neopustila, stali jsme se vzájemnými spiklenci života.
Začal jsem jí mít rád.

|....|

Smrt z obrazu se stala tvým živým obrazem.

Je to tak, smrt je pouhá projekce, obraz. Odraz reálného života, který svou přítomností umocňuje. Je přímým protipólem zrození, který tak doplňuje v rámci křehké rovnováhy. Život pak tyto dva vzdálené protiklady spojí v jeden celek: 1 + 1 = 1. Když zmiňuji, že mám smrt rád, ne každý to vítá. Pro mnoho lidí je smrt čirým zlem a naprosto nepřijatelným Luciferovým dílem. Já ale při každé příležitosti zdůrazňuji, že smrt „jen“ obyčejně miluju, ale záměrně ji nevytvářím. Vnímám ji jako navýsost noblesní a moudrou dámu, která nás rozhodně nepřichází nadřazeně zabíjet. Touží po našem vlídném přijetí a po lásce stejně jako každá žena. A proto bychom jí to měli s pokorou umožnit, protože upřímně – co jiného nám zbývá? Všichni jednoho dne zemřeme. Smrt je nedílnou součástí života, a i když se jí bojíme, stejně tím tuto skutečnost nezměníme. Pořád to budeme my, v životě a ve smrti zároveň.

Dnes, po tolika letech zkušeností, mohu zodpovědně prohlásit, že právě hloubka poselství smrti slouží tomu nejvyššímu principu života.

Vracíme se po své smrti zpět do našeho neviditelného domova, odkud jsme vzešli?

Samozřejmě. A když se nad tím zamyslíš, náš pobyt ve fyzickém těle z pohledu celkovosti života trvá jen krátkou, vzácnou chvilku. Proto je tak důležité mít rád v životě všechno – život i smrt. Nebýt vybíravý. Přijmout smrt jako neoddělitelnou součást života. Navíc vím, že otevření se vůči smrti ohromně pomáhá životu.
I způsob smrti je někdy úspěchem, zemřít usmířený a vyrovnaný se smrtí i životem je podle mého názoru vrcholem poznání.

Pro někoho ale může být nesnadné přijmout fakt, že smrt není náš nepřítel.

Smrt je nadčasová záležitost a opravdu se jí nemusíme bát. Nikdo při ní nikam neodchází, dotyčná osoba zůstává stále s námi, jen přechází do jiného příbytku uvnitř nás. Smrtí skutečný život nekončí, stále dokola se budeme rodit a umírat v mistrně vytvořeném koloběhu stvoření. Naše duše tento proces dokonale zná, prožila ho přece už tolikrát, a tuto zákonitost života opakovaně využívá pro své nové působení v jiné formě.

 

Celý článek čtěte v Novém Fénixu 11/2019.


Témata: rozhovory psychika terapie a zdraví Vladimír Kafka

Galerie


Diskuse ke článku


Další články

Dnešní horoskop

Aktuální číslo

Nejbližší akce

01.03.2019 - 31.12.2019

Praha

21.08.2019 - 31.12.2019

Praha

01.11.2019 - 30.11.2019

Česká republika

07.11.2019 - 10.11.2019

Blatná

14.11.2019 - 22.11.2019

Bratislava

27.11.2019 - 01.12.2019

Praha

Další akce
Nový Fénix 11/2019 právě v prodeji, zvýhodněné předplatné , získejte dárek zdarma.