TAJEMSTVÍ PÍSMA MIMOZEMŠŤANŮ

Josef Burgr – Známý grafolog a bývalý kriminalista, autor více jak pěti knih nejen o příbězích ze světa své profese ale i o písmu a podpisech slavných lidí, historických osobností i současných celebrit, ve svém díle přiblížil nejen jak se na podpisu projevují nejvýraznější osobnostní i charakterové vlastnosti pisatele, ale i to,co písmo vypovídá o neobjevených souvislostech v našich životech.

TAJEMSTVÍ PÍSMA MIMOZEMŠŤANŮ

Lze využít grafologii v genetice? Položil jsem si otázku proč se mi od školy říká, že jsme indoevropská civilizace a nikdo mi neřekl, z jakého důvodu. Přes obecná cvičení jsem se dostal až k tomu, že rukopisy tří národů: Arabů, Židů a Indů mají stejný základ. Usoudil jsem, že  v minulosti museli mít něco společného.

Josef Burgr

Proč se naše kultura,včetně jazykové skupiny, nazývá indoevropská?

Koho to dnes zajímá? Možná jen mne. A to již od školních let. Dodnes mi to nikdo nevysvětlil, i když to mnoho vzdělaných lidí tvrdilo. Jen mi nevysvětlili, proč tomu tak je. Naši předkové k nám přišli možná z Indie, ale proč z tak daleka? Proč opustili své domovy? To mi neodpověděly ani školní učebnice. Nezbylo mi nic jiného, nyní již kmeta, abych se obrátil na našeho národního spisovatele Aloise Jiráska a jeho „Staré pověsti české.“

„Za Tatrami, v rovinách při řece Visle, rozkládá se od nepaměti Charvatská země, část prvotní velké vlasti Slovanské. V této Charvatské zemi bytovala četná plemena příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že strhly se mezi nimi vády a bojovali proti sobě. V ten čas dva bratři mocného rodu vojvodové Čech a Lech se o tom usnesli, že opustí rodnou zem. Tak se vydali na cestu, až došli ke třetí velké řece Vltavě, kteráž divočinou tekla. Potoky, řeky i jezera hemžily se rybami. Země dobrá svojí hojností a plodností čekala jen na dělný lid, jenž by užil hojných darů jejích.“

Krásná to slova mně však naději na pojmenování naší civilizace nepřinesla. Vím, je to jen pověst, jenže jako kluk jsem jí dlouho věřil. Ještě v měšťanské škole v Buštěhradě jsem čekal na nějaké vysvětlení, leč marně. Do kostela jsem nechodil a základy křesťanské výchovy jsem čerpal jen od mojí milované maminky. Ta mi kladla na srdce toto:

„Pepiku, buď vždycky k lidem slušnej a ochotnej jim pomoci. Nikdy nelži a nekraď! Pánbůh všechno vidí a trestu bys neušel.“

Snažil jsem se a život šel dál. Maminka mi však ve třinácti umřela, tatínek měl na šachtě úraz, přepadl nás Hitler, přišel jsem o tři lidické spolužáky a my se starším bratrem jsme se měli co otáčet. Na Indy jsem ani nevzdechl. Když válka skončila, všechno kolem nás se změnilo. Nevím, ale asi to tak mělo být, protože v době, kdy sám jsem byl již otcem, jsem pracoval v Kriminalistickém ústavu Praze na úseku padělání a písma. Měl jsem výborného učitele Mirka Dufka, který mě zasvětil i do zakázané grafologie. Tehdy to byla buržoazní pavěda, určená pro ohlupování mas. Tak jsme tuto metodu v práci užívali, ale do posudku psali jen její výsledky. Život v práci plynul nepozorovaně dál, až jsme se dožili „druhého osvobození Rudou armádou“. Z Mirka se stal železničář, později strojvedoucí a ze mne topič a skladník, později stavební technik. Grafologie mi však zůstala na celý život. Jako topič jsem měl na ní konečně dost času. Bylo to nejsvobodnější povolání té doby. Vyzkoušel jsem ji nejdříve na svém příbuzenstvu, pak i v novinách a časopisech. Ověřil jsem si její pravdivost a užitečnost zejména při genové dědičnosti. Po dlouhých letech sbírání zkušeností jsem se začal zabývat tímto vlivem u rukopisů jiných národů. Jak bych mohl zapomenout na Indy.

1. Tajemství písma

Lidská společnost užívala odedávna písmo obrazové a později písmo znakové. To druhé vzniklo patrně někde v Asii, neboť odtud zní i následující pravidlo: „Slovo které vyřkneš, je hlasem tvého ducha. Písmo, které kreslíš, je jeho malbou.“ Grafologie je stejně jako medicína, vědou empirickou, seismografem, zrcadlem duše, tedy podvědomí jeho autora. Nejsme, tedy takoví, jak si o sobě myslíme, ale jak myslíme. A to je ono tajemství, když ho svěřujete papíru.

Nebudu se zabývat grafologií v celé šíři, ale jen vlivem genů v této disciplině. V rukopise se objevují zcela zákonitě a jsou věčné. Vědci tvrdí, že za posledních padesát tisíc let jsme měli osm stovek předků. Šest set padesát vycházelo a vracelo se do jeskyň nebo příbytků jím podobných. Teprve však v posledních asi sto generací je možné najít písemné zprávy. Dědičné geny těchto prapředků jsou síť, kterou nikdo nepřetrhá ani nezničí. Průběh celého našeho života je pak ovlivněn prolínáním dědičnosti a činitelů zevního prostředí. Vrozené geny čekají jen na svoji příležitost, kterou jim poskytne jejich nositel, zda, kdy, kde a jak se prosadí.

Poeticky to vyjádřila spisovatelka Olga Scheipflugová

Člověk se narodí dvojici lidí, kteří se sešli náhodou lásky. Jejich vlastnosti, zděděné po předcích, mu dávají odvahu a osud. Je vysazen na svět jako výsadkář do džungle a nikdo se ho nezeptá, chce-li prožít dobrodružství, kterému se říká život. Nikdo nezměří jeho síly, jsou-li k tomu dostatečné, je odsouzen platit za všechno, co mu odkázali jiní.“

Trvalá dědičnost znaků v rukopise

Mé poznání vlivu, tohoto fenoménu, začalo před léty, kdy jsem si všiml jedné redaktorky, jak si píše poznámky do úzkých svislých sloupců (1), užívaných v písmu čínském. Nemohl jsem jinak, než ji požádat o vysvětlení této zvláštnosti.

„Je mi to docela přirozené. S vodorovným řádkováním jsem skončila hned po škole. S Čínou a Číňany však nemám nic společného. Snad jen jednou, když jsem skončila s holotropním dýcháním. Po probuzení jsem k údivu mému i personálu odkráčela kroky čínské tanečnice.“

Druhý případ se stal v roce 2011, kdy u nás probíhala volební kampaň do poslanecké sněmovny. Na jednom plakátu jsem si všiml zvláštního podpisu kandidáta JUDr. Tomáše Sokola (2), tehdejšího ministra vnitra, dnes známého advokáta. Podpis představovalo jen několik energických tahů a tří teček.

Po dlouhém „bádání“ jsem zjistil, že by mohlo jít o prvky runového písma. V Univerzitní knihovně jsem si to nejen ověřil, ale zároveň dočetl, že toto písmo v 17. století užívali též Švédové. Nu a s těmi jsme měli v té době špatné zkušenosti. Vojáci, jak to ve válce bývá, zanechávají po sobě i potomky. K samotnému podpisu mi pan Sokol řekl:

„Nikdy jsem o svém podpisu nepřemýšlel. Podepisuji se tak od školy a proč tam dělám tři tečky, nevím.“

Na ukázku mi napsal i kratší text a držel při tom pero spíše jako rydlo. A víte co jsem zjistil o těch tečkách? U sibiřských kmenů a severských kmenů vůbec, množství teček znamenalo důležitost osoby. To se přeneslo až do naší doby různými frčkami a hvězdičkami. Jinak odlišným podpisem se projevil další prominent naší společnosti, bývalý ministr kultury Pavel Dostál. Bohužel jsem jeho podpis získal až na jeho pohřbu (3). Zatímco pan Sokol připomíná spíše potomka kapitána rybářské lodi, u Pavla Dostála  pak nějakého významného Araba.

Může se podoba osoby a rukopisu zdědit?

Ano, zcela úplně po jednom z rodičů, někdy jen částečně a jindy se nepodobá ani jednomu. Úplně stejné je to s rukopisem. Cesty genů jsou nevyzpytatelné. Tady se musím zmínit o jedné poťouchlé žádosti mých přátel.

Zda bych jako grafolog mohl z písma režiséra a herce Ladislava Smoljaka zjistit, jestli má něco společného s písmem vědce Alberta Einsteina? Prý je mu velice podobný. To je sice pravda, ale již jen laický pohled na písmo svědčí o opaku. Drobné a pravidelné písmo vědce (4) je zcela odlišné v řadě hodnot, od velkého rozevlátého rukopisu umělce (5).

 

Zcela opačný je příklad naprosté shody, vyjádřené podpisy otce a syna. Jedná se o rozhlasového reportéra Jaroslava Suchánka (6) a herce Michala Suchánka (7). Shodné tvary jejich písmen a hlavně plošná úprava podpisů, nedávají otci Jaroslavovi žádnou možnost, kdyby chtěl své otcovství popřít.

Znaky deprese a dědičných sklonů k sebevraždě

Grafologie v Evropě vychází z poznání, že při psaní směrem vpravo znamená cestu vpřed a život, kdežto směr vlevo signalizuje depresi a smrt. Je-li tedy podpis umístěn pod středem textu nebo úplně vlevo či hluboko pod ním, je to neklamný znak deprese nebo váhání pisatele mezi životem a smrtí. V ukázce (8) je pisatel k odchodu již rozhodnut. Znak tohoto významu lze spatřit i v nezvykle natěsnaném písmu a jeho dlouhých koncových tazích (9). Dlouhý zpětný tah u podpisu studenta Jirky (10) dokládá jeho úvahy o sebevraždě, která následně dovršila rodinnou tragédii.

Jak důrazné a nepominutelné je genové zatížení, ukážu na Jirkově rodu. Písmo jeho babičky z roku 1920 a ještě i dalších let přímo hýří sebevražednými znaky (11). Ona se však dožila 82 roků, jsouc patrně vybavena řadou znaků sebezáchovných. Velkým sebevědomým, bezohledností, sobectvím apod. Tyto znaky chyběly pěti jejím mrtvým potomkům včetně Jirky a dcery, žadatelky o rozbor.

Nedá mi, abych se v této souvislosti nezmínil o podobném znaku, který jsem nalezl v úhledném rukopisu oblíbeného herce Vladimíra Menšíka. Než tak učiním, přečtěte si, co o něm předeslal Jiří Hubač k jeho dopisu manželům Velenovým (12). „Jeho písmo prozrazuje mnohé. Rozhodně kontrastuje se vším, co bylo o něm obecně známo. Dokládá ale mnohé z toho, co v něm zůstávalo skryté v jeho široké lidské duši.“

Toto mohu, jako grafolog jen potvrdit a skromně připojit, že tak silně miloval život, že po řadu let překonával nejen zděděnou nemoc, ale i silné deprese, a nálady až sebevražedné. S takto hluboko (3,5 cm) a uprostřed umístěným podpisem pod textem dopisu (13) jsem se nikdy neshledal. Tento znak těžké deprese se u něho musel projevovat zejména při astmatických záchvatech. Je pravděpodobné, že tento dopis v onom stavu napsal.

V knize Slávky Kopecké a Jiřího Hubače z roku 1996 se vyslovila o svém vztahu k nezapomenutelnému člověku a umělci řada jeho přátel. Nejvíce na mne zapůsobilo vyznání Jiřiny Bohdalové: „Byl mi kamarádem, rádcem, byl mi bráchou, člověkem tak blízkým, jak jen je to v životě vůbec možné. To, že se máme provždy rádi, a že jsme se dosud nezabili, je dáno tím, že jsme spojité nádoby.“

Tuto smutnou pasáž o směrování písma a umístění podpisů ukončím svým učednickým případem, dopisem sebevražedkyně na rozloučenou. Text byl napsán na psacím stroji a podpis ženy umístěn zcela vpravo. Obojí bylo pravé, tedy žádný problém. Jenže můj učitel nebyl spokojený. Poučil mne, že sebevrah obyčejně nepoužívá k svému poslednímu dopisu psací stroj, ale budiž. Podpis pod textem by však umístil více vlevo, kam již odešlo rozhodnutí jejího podvědomí život ukončit. Následné vyšetřování odhalilo manželovu vraždu, když si před tím nechal od manželky podepsat čistý list papíru.

Cizí genetické vlivy na naše písmo

Velice obdivuji herečku pani Jiřinu Bohdalovou. Proto jsem jí také poslal svou knížku o grafologii. Poděkovala mi a zároveň požádala o rozbor svého rukopisu (14). Jistě nevěděla, jaké dlouhé trable mi tím způsobila. Má totiž rukopis zcela nekonvenční. Smyčkovité spojování písmen, následné jejich zužování, stejná velikost písmen středních a velkých, ubíhavost písma spíše zpětná než vpravo.

Měsíce a roky ubíhaly a já nebyl schopen oblíbené herečce odpovědět. Dál jsem studoval knihy mnoha autorů, ale nikdo mi nepomohl. Až v Luhačovicích jsem za výlohou objevil nové vydání grafologie Dolfiny Poppeéové a Adolfa Zelinky z roku 1922. Ten rok mě sice zarazil, ale koupil jsem si ji. Co kdyby… V plejádě osob české kulturní obce jsem našel i podivný rukopis známého básníka a spisovatele Otokara Březiny. Oblažil mně však stejně jako písmo od paní Bohdalové. Vůbec jsem mu grafologicky nerozuměl. Nezbylo mi jiné, než se obrátit na knihu o cizích písmech. Tady mě upoutalo písmo hebrejské ze 14. století, kvadrátně pojaté (15), především použitím diakritických znamének.

Básníkovi dělalo značné potíže tento tvar (16) dodržovat, zužuje ho až k nečitelnosti některých písmen. Prostě, jeho vrozený gen se bránil postupu psaní vpravo. Dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat. V mém poznání jsem se přeci jen dostal o krok dál. Shledal jsem shodně používaná diakritická znaménka nad i pod písmeny, pestrost, ladnost tahů i četnost výrazových prostředků u písma arabského, židovského a indického. Naše latinka má zřejmě jiné kořeny a její uživatelé i jiné geny. Pro mne to však byl důležitý signál. Ti lidé budou mít geneticky něco společného.

2. Prorok budoucnosti

O minulosti jsem začal psát se spisovatelem Aloisem Jiráskem a nyní to zkusím z ještě větší dálky, kdysi s populárním  Erichem van Dänikem a jeho „Vzpomínkami na budoucnost. Při čtení jeho myšlenek mi to nedalo, abych Vás neseznámil alespoň s částí úvodu k jeho knize.

 

„Naše minulost je ještě záhadnější, smělejší a tajuplnější, než všechny úvahy o budoucnosti. Je totiž jisté, že s naší tisíce let vzdálenou minulostí není cosi v pořádku. Hemží se neznámými božstvy, která navštěvovala v kosmických lodích s posádkou starou dobrou Zemi. Nalézáme zde tajné zbraně, ba dokonce zbraně hromadného ničení a kromě nich další nepředstavitelné technické vědomosti, jež nám z části ještě dnes zůstávají nedostupné.

Ani s naší archeologií není všechno, jak by mělo být. Tam nalézáme několik tisíc let staré elektrické baterie, tu zase podivné bytosti v dokonalých vesmírných skafandrech, opatřených platinovými sponami. Setkáváme se s patnáctimístnými čísly, která nevypočítal žádný elektrický stroj. V nejtemnějším starověku nacházíme zkrátka celý arzenál nepředstavitelného – kde se vzala schopnost našich prapředků všechno nepředstavitelné vytvořit?

V našem náboženství se také ledacos nerýmuje. Všechna náboženství slibují lidstvu shodně blaho a pomoc, také prastaří bohové slíbili totéž. Proč své sliby nesplnili? Proč naopak použili proti lidem supermoderní zbraně? Proč se dokonce chystali lidstvo zničit? Tato tajemství jsou skrytá v knihovnách tajných společností leč jsou znovu objevována. Epocha vesmírných letů nepřeje tajemství. Kosmonautika mířící ke Slunci a hvězdám, sonduje pro nás i v propastech minulosti. Bohové a kněží, králové a hrdinové opět vystupují z temných hrobek. Musíme se zmocnit jejich tajemství k úplnému odkrytí naší skutečné minulosti.“                                             Erich van Däniken  „Vzpomínky na budoucnost.

Kterou cestou se mám dát za dalším poznáním? Zvolil jsem 5.000 let starou historii Indie, zaznamenanou ve 110.000 verších indického eposu Mahábhárata. V něm je zaznamenána jedna z klíčových událostí, která určila neblahý vývoj tehdejšího světa. Tento svět měl jen tři části a to bez Ameriky a Austrálie a přesto měli lidé spory, které vedly k válce. O tom jsou již patrně nějaké doklady, ovšem nikoliv běžně přístupné. Spíše uměle nepřístupné, tak jsem se spokojil s běžnou knižní literaturou, články v novinách, na internetu i v rozhlase a vše jsem „profiltroval“ zdravým selským rozumem.

Začnu částí textu z knihy Šrí Šrímada Swami Prabhupáda „Učení královny Kuntí“, které pojednává o vyvrcholení velkého politického dramatu, jež změnil chod tehdejších dějin. „Krvavá bitva na Kurukšétře (Kurukšétra = Hastinapůr = Dillí) trvala osmnáct dnů a zúčastnily se jí milióny bojovníků, z nichž přežila jen hrstka. Válčili zde generálové všech tří světů.“ Z dalšího popisu děje lze pochopit, že zde byly použity atomové zbraně o velké účinnosti, brahmástry i rakety. Přežil jen pán Kršna a pár Panduovců.

Bitva miliónů bojovníků není v knize více rozebírána, proto je nutné učinit několik logických dodatků. Válka vedená tehdejšími prostředky (připusťme nejvýše palné zbraně) nemohla trvat pouhých osmnáct dnů a atomová válka by zase netrvala tak dlouho. Bylo to nejspíše tak, že z počátku měla převahu početná útočící vojska dvou světů a jistě by zvítězila, kdyby obránci v tísni nepoužili atomové zbraně. Nikde jsem se také nedočetl v jakém rozsahu bylo zasaženo radioaktivitou území onoho velkého bojiště a kam se odebralo přeživší obyvatelstvo. Jasné bylo jen to, že tam lidé zůstat nemohli. Jejich přesun v tak vysoce technicky vyspělé společnosti jistě odpovídal jejich postavení. Přeprava různými vznášedly a vozidly byla nasnadě, ale pochybuji, že byla někde popsána a byla pro všechny. Musím proto vycházet jen z jevů, které byly na přilehlých kontinentech později zaznamenány.

Sodoma Gomora

Tady na úvod ocituji několik vět z knížky Ericha van Dänikena „Vzpomínky na budoucnost“, jež vycházejí z Mojžíšovy knihy I (19,1).

„Otec Lot seděl před městskou branou Sodomy, když se u hradeb v podvečer objevili dva andělé. Lot patrně hosty očekával, protože oba „anděly“, kteří se ukázali být pohlaví mužského, rázem pozval do svého domu. Tady „andělé“ vyzvali Lota, aby svou ženu, syny a dcery, snachy a zetě ihned a co nejrychleji vyvedl z města, protože bude co nejdříve zničeno. Lot odporoval. Posléze ho proto i s rodinou násilím vyvedli vysoko na nedalekou horu, poněvadž měl být podle vůle Pána zachráněn. Nakonec mu jeden z andělů pravil: Zachovej život svůj, neohlédej se zpět abys nezahynul. Lotova žena varování nedbala, ohlédla se a strnula.“

„A Hospodin pak dštil na Sodomu a na Gomoru sírou a ohněm. Od Hospodina s nebe to bylo. Vstav pak Abrahám ráno, pospíšil k místu tomu, kdež byl stál před Hospodinem. A pohleděv k Sodomě a Gomoře i na všecku zemi té roviny, uzřel a aj, vystupovat dým ze země té jako dým z vápenice.“

Takto byla odplata vítězů po staletích publikována. Nám, svědkům atomového věku i japonské katastrofy, se text zdá divný, ale těm dávno před námi? Vy však vězte, že pravdu sice nelze mít, ale můžeme ji věřit a hledat ji. Podobně jako Sodomu je líčeno i zničení Kartága. Také šlo o nemravnost a zhýralost lidí, kterou „Bůh“ trestal.

Podle zápisu v Mahátbáhratě k této události skutečně asi před 5.000 roky došlo,  ale o příčinách, následcích a účastnících jsem se mnoho nedočetl. Nic o tom, jak to měl „Bůh“ přesně načasované a proč měl takovou starost o Lota. Kdo to byl? Spíše, čím tam byl. Zkázu potvrdil ještě prorok Abraham, když „uviděl ze země stoupat dým jako z vápenice“. Tím nám po tisících letech potvrdil totéž, co o atomových výbuších víme dnes.

3. Stěhování národů

Pokusím se o vylíčení možností, které měly po válce obě strany. Poražený musí být bezprostředně potrestán. Vlastní lidé budou odškodněni za to, že musí opustit své domovy tím, že jim poražený přenechá jistá území. Tak nějak to mohlo být. My se však vrátíme k pravděpodobnému životu oněch tisíců vyděděnců z blízkého i vzdáleného okolí obou výbuchů. Museli se stát všichni bez rozdílu pastevci, než se vydali na dalekou cestu. Napřed však bylo nutné získat nebo postavit cestovní vozy, sehnat všechna potřebná zvířata k vozům i obživě, vybavit se oblečením a vším, co je potřeba k životu v přírodě. Nebyl to ovšem žádný výlet, ale plánovaný přesun tisíců lidí od dětí po starce cestou necestou. A pak se šlo dokud síly, voda a potrava stačily. V příhodný čas zastavili tam, kde byl úrodný kraj. Také lidé potřebovali odpočinout, opravit výstroj i povozy. Trvalo jim to vždy skoro celý rok. A pak opět a opět pokračovali do neznámé země. Nejspíš to bylo někam do Mezopotámie. Trvalo jim to kolem 30 roků.

Teď již nepochybuji o tom kam, kdy a kudy mohla jít zbylá, jistě nejchudší společnost? Z dokladů vím, že se tak stalo v roce 3.127 př.n.l. A nejspíš šli „severní“ cestou přes Pákistán a dál na západ. Byli tam pravděpodobně i naši předkové. Vždyť se od Indů ani moc nelišíme. Zato cikáni jako by jim z oka vypadli. Všimli jste si toho na filmových snímcích? Patřili pravděpodobně ke kmeni, který žil volně v přírodě. Rozhodli se tak asi až tehdy, když jejich ženy začaly rodit mrtvé či zmrzačené děti. Nebýt války určitě by nikam neodešli. Zůstávali proto pozadu čím dál víc, až se zcela oddělili. Do Evropy přišli také poněkud později. Svůj způsob života, závislého na přírodě, si zachovali po dlouhá staletí. Však i jejich zařazení do poslední kasty je dodnes v Indii dodržováno nošením bílého turbanu. Jak jsou lidské geny neměnné vidíme ještě v této době. Je hodně lidí, kteří to u cikánů nesnáší, ale s geny to půjde velmi pomalu. Též se společnou školní docházkou to cikánům půjde pomalu. Stejně jako u lidí, kteří vliv genů ignorují.

Lidé z vesmíru

Vím, je to překvapení, ale nic jiného mi nezbývalo. Je to jediné logické vysvětlení, kde se mohla ve 3. tisíciletí před naším letopočtem vyskytnout tak vysoce vzdělaná lidská společnost, zejména v oblasti technické. Prvním poznatkem v tomto směru, s nímž jsme se my, zde na zemi setkali až ve 20.století, byla atomová bomba a kosmická „plavidla“. Tuto zbraň jsme vyrobili teprve nedávno a raketou jsme se dostali sotva na Měsíc. Abych vás získal pro „vesmírné řešení“, tak doslova ocituji část zprávy o zbraních mimozemšťanů z indických pramenů.

Vanaparvan text se zabývá zbraní pasupata, která je schopná vyhladit celou planetu. Podobné následky má narayana a brahmastra. Následky použití těchto zbraní jsou popsány v Udyogaparvanu. Zbraní isika byli vojáci oslepeni, ohlušeni a otupěni. Ztratili cit a měli popáleniny na celém těle. Kdybyste neměli dost, mohli byste se dočíst o zbraních, měnících den na noc a opačně, vyvolávajících déšť nebo spánek nepřítele, dovedou sestřelit letící raketu střelou země – vzduch nebo takovou, která se pohybovala jako had. Ne, ne, už nebudu pokračovat.

Co to mohlo být za společnost, která se tolik zabývala vynalézáním zbraní hromadného ničení? Používala je? To dosud nikdo neví, ale věřím, že i naše společnost jednou dosáhne větších výšek a poznáme původ lidí, kteří ony zbraně vymysleli. Dnes můžeme jen odvozovat od poznaného zdola. Bylo by ode mne jistě neetické, kdybych nyní uváděl stovky nepřímých důkazů, které ve svých knihách publikoval kavalír nebe ERICH von DÄNIKEN. Byl bych však rád, kdybyste věnovali pozornost i mým vývodům. Zároveň však nechci, abyste mé názory bez výhrad přijali, budu rád když budete o nich uvažovat. Vždyť historie nás učí, že bez pochybování v  poznávání světa, bychom jej nikdy nepoznali (Galileo).

Nyní si tedy představte, že tam ve vesmíru, panoval strach z atomové války, nebo zvýšené radioaktivity, přelidnění či jiná zkáza. Jenže oni byli ve vývoji o tisíce roků před námi. Předchozí výčet zbraní tomu nasvědčuje. Dost možná, že již dávno byli i rozhodnuti o tom, kam v takové situaci svoji vesmírnou cestu zacílí. Před tím si nás možná několikrát prohlédli, aby si vyhlédli i místo k přistání. Vím, že se teď usmíváte, jak to mám jednoduché, ale copak se to dá přehlédnout? Zvláště, když vás k tomu nutí okolnosti. Při přistání v neznámém prostředí je nejdůležitější jistota, bezpečnost lidské posádky a klid pro aklimatizaci. To vše přímo nabízely sousední tibetské osmitisícovky. Tady později za pomoci domorodců z podhůří, vybudovali příchozí z vesmíru svoji základnu. Dodnes jsou tady stopy jejich působení, o nichž zajímavě píše Angličan James Hilton v knize: „Ztracený obzor.“ Vydal jej Odeon ve Světové četbě.

Ukázalo se, že mimozemšťané jsou místním lidem dost podobní a tak nastalo sbližování. Nevím jak to bylo s jazykem, ale určitě měli snahu primitivní lidi kultivovat. Očekával jsem, že mi nebudete věřit a tak jsem v Bibli vybral jejich pozdější rozhovor s prorokem Ezechielem.

„Stalo se to u řeky Chebar, že otevřína byla nebesa a viděl jsem vidění boží. Vítr tuhý přicházel od půlnoci a oblak velký a oheň plápolající a okolo něho se objevilo podobenství čtyř zvířat. A aj, každé mělo kolo uvnitř další a když se začalo otáčet mělo křídla a vznášelo se od země. Pak bylo na zemi a já uslyšel: „Synu člověčí, postav se na nohy své, ať mluvím s tebou.“

Prorok byl tak překvapen, že mluví s Bohem, že se na nic nezmohl ani potom, když ho vzali do toho divného vozidla. Tam se dozvěděl, že žije ve vzpurném pokolení, které má oči a nevidí, uši a neslyší.

Potom následovaly rady, jak by měli lidé žít v pořádku a čistotě. Podle všeho dalšího se jim to i dařilo.Na jaké jazykové základně se tak dělo? Při jasné převaze  inteligence mimozemšťanů je samořejmé, že se nové řeči naučili oni. Mezi sebou hovořili samozřejmě dál svojí mateřštinou. Jakou ? To jsem se nikde nedočetl. Jak už to na světě chodí, došlo k již popsané válce tří světů. Proč se tak stalo, se můžeme domýšlet, ovšem jen na základě událostí, zapsaných v Bibli a Mahátbháratě.

  • Do roku 3.127 př.n.l. nebyly na naší planetě shledány žádné znaky a důkazy o činnosti vyspělé společnosti.
  • V témže roce došlo v Indii k prvnímu výbuchu atomové bomby.
  • Následkem zamoření území Indie a okolí, došlo k velkému stěhování národů.
  • Tuto zbraň, v primitivní společnosti mohla vyrobit a použít jen vysoce vyspělá společnost původem z vesmíru.
  • Výbuch atomové bomby v Sodomě a Gomoře nesl shodné znaky jako dnes všechny bomby toho druhu.

Od té doby, již tisíce roků, máme mezi sebou potomky „mimozemšťanů“. Nebýt jejich genetické výjimečnosti, ani bychom o tom nevěděli. Kolik století od té doby již uplynulo? Kolikátá jsme generace? A věřte, že lidské geny nikdo nikde nepřerušil. Spíše zde vyvstává  otázka pro vědce, zda na kvalitu genů má vliv i jejich historický věk.

4. Indická obroda a vznešenost

Indický poloostrov a jeho lid nemůžeme jen tak opustit, protože byl jediným společenstvím, které bylo dlouhá léta ovlivňováno jinou kulturou, než obyvatelé všech zemí tehdejšího světa. Docházelo tady i ke genetickému prolínání odlišných mimozemských struktur. Kdy a jak zde byl život obnovován si nedovolím ani odhadnout. Lze jen očekávat nadřazené chování inteligentních lidí z vesmíru a to v kladném i záporném smyslu. Kladný vliv to mělo na úroveň všeobecné vzdělanosti, rozvoj řemesel, obchodu, základ obdělávání půdy a v neposlední řadě na volnost při volbě náboženství. Lidé se rozdělili podle úrovně svých schopností do kast, které se potom o vše staraly a rozhodovaly.Toto ojedinělé členění společnosti mělo pravděpodobně úspěch, neboť v Indii přežilo místy dodnes. Zda by úspěšně přežilo i dnešní globální strukturu však silně pochybuji, ale obraťme pozornost ještě k záporným vlivům raného vývoje této zaostalé společnosti.

Mimozemšťané nebyla pochopitelně jen společnost humanistů, ale i lidí agresivně podnikavých. Vzdělávali a vyučovali řemeslům a učili zaostalé domorodce obdělávání půdy, aby je později i zaměstnávali. Samozřejmě to bylo oběma stranám jen ku prospěchu. Plynutím času a společenským vývojem se vše změnilo příznivěji pro podnikatele. Pro člověka stav zcela očekávaný. Byli však mezi nimi takoví, kteří zaostalost domorodců začali zneužívat a to jejich víru v boha. Brzy přišli na to, že bohem byl pro ně každý, kdo přiletěl z nebe. Proto přenesli svoje působiště odtud daleko do vysokých hor Řecka a okolí. Odtud zásadně nepoznáni začali lidem vládnout jako bozi. Ukázalo se to tak výnosné, že brzy měli bohy moře, větru a všeho možného, že nakonec museli vyhlásit i boha „Obchodu a zlodějů“. Lidem se však neukazovali, na to měli zasvěcené pomocníky. Když jednoho z bohů, zvláštním jménem „Živý“, chtěl osobně poznat hrdina Sumerů Gilgameš, bylo to jeho přání poslední. Podobným způsobem „podnikali“ i civilisté, takže vývoj společnosti byl ve značné nerovnováze a rodilo se zlo. V Řecku si dosud můžete najít nejen trosky, ale i zachovalá sídla těchto bohů, zejména vysoko na skalách na samém pobřeží, kam by se domorodec nikdy sám nedostal. Toto období bylo velice dlouhé. I bozi si již za manželky brali domorodé ženy, ale jejich muži se ukázali být uznalí, učenliví a pracovití. Tato nákaza se do Indie v této podobě nedostala.

Proto si Indie také drží vysokou kulturní úroveň, i když je dnes silně přelidněna miliardou obyvatel. Na své cestě překonala nejprve holandskou nadvládu a od 18. století až do roku 1948 i anglickou. Nebylo to nikdy krvavou revolucí, ale vždy jen pokojným odporem, naposledy vedeným národním hrdinou Maháthmá Ghándim.

Následně do života naší planety zasáhla druhá světová válka. Ze všeho nejvíc si pamatuji, jak nám Hitler vyhrožoval, že nás všechny zničí novou zázračnou zbraní. Strach jsme měli, byl to zločinec. Dnes víme, že kdosi v Německu věděl o dávné atomové válce v Indii .Vyslali do Indie nejdřív špiony a potom mladého nadaného vědce, von Brauna, který se zabýval studiem letů do vesmíru. Doba mu však přidělila jinou úlohu, raketu F-1. Ke konci války s ní Němci bombardovali, ale jen Anglii. Atomovou bombu však Hitler nedostal a svět byl zachráněn. Dozvíme se někdy, jak to tenkrát bylo?

Asi sotva, ale zato na konci války to poznali spojenci Hitlera – Japonci. Byl to výbuch dvou atomových bomb. Zato všichni členové protihitlerovské koalice dostali možnost si takovou bombu také vyrobit. Kdo myslíte, že byl první? Indie a Pákistán!

Posoudím-li dnešní Indii musím říci, že většina jejích obyvatel, zejména některé ženy, svým zjevem, chůzí i chováním, připomínají zvláštní urozeností své dávné předchůdkyně. Na zeměkouli sotva najdete jim podobné. Občas se zde projeví skupinky násilníků vůči ženám. A to je škoda.

5. Co zbylé dva světy?

Velká ztráta mužů arabskou společnost devastovala nejen hmotně, ale hlavně morálně. Naděje na plody vítězství se proměnily ve zlobu, nenávist a touhu po pomstě.

Kořeny zla ožily. Začaly se obnovovat geneticky dané bojové vlastnosti mužů, které jsou u těchto národů vždy silnější, a také více obdivované než prací vytvářené hodnoty. Hrdinou byl  jen zdatný a udatný muž, který v souboji nebo ve střetu s nepřítelem jich pobil co nejvíce.

Protože není a ani být nemůže mým cílem, práce historika o vývoji lidstva, ale jen uspořádání známých událostí, které života běh určovaly. Beru zároveň na vědomí, že publikovanou historii psali vždy lidé závislí na moci právě vládnoucí. Přesto se pokusím alespoň o nastínění vývoje společnosti mimo Indii. Hned na začátku jsem narazil na to, že v Bibli (mém základním zdroji informací) není žádné pojednání o významném národu Sumerů, který kolem roku 3.000 př.n.l. významně ovlivnil život všech Arabů zejména v oblasti Mezopotámie. Připomenu jen, že to byla doba převratných společenských  změn. Dosud se však neví kdy a odkud přišli a proč. Přece nespadli z nebe. Přitom to byl národ, který dal naší části světa klínové písmo. Na hliněných tabulkách jsou k vidění návody na pěstování zemědělských plodin. Tady jsem si poprvé ve svém „bádání“ potvrdil, že historii nechali a nechávají psát podle svého jen ti, co byli nebo jsou právě u moci. Komu tady tenkrát tak moc  vadili? A proč? Jaká to byla společnost, ukáži vám v zajímavém textu o jejich tehdejší školní výchově z knihy S. N. Kramera „Historie začíná u Sumerů“ v překladu Josefa Klímy:

„Byl to patrně špatný den pro tohoto žáčka přes veškerou jeho uctivost. Za pozdní příchod dostal rákoskou od různých členů učitelského sboru i za mluvení, vstávání aby pozval učitele k sobě a dary ho obměkčil. Otec mu popřál sluchu a tak byl učitel pohoštěn vínem a jídlem, navlékl mu prsten i oblečen byl v nový šat. Syn byl poté ohodnocen slovy: „Mladý muži, poněvadž jsi dával pozor na má slova, poněvadž jsi nic nezanedbal, kéž dospěješ až k vrcholu písařského umění. Kéž jsi první mezi svými bratřími, kéž jsi hlavou svých přátel. Dobře jsi plnil školní povinnosti, stal ses vzdělaným člověkem.“

A to prosím bylo napsáno klínovým písmem před tisíci roky.

Jistě uznáte, že takto vyspělá společnost, musela někde před tím žít. Nejspíše to  bylo v Indii nebo v její blízkosti. Opět jsem, se zadostiučiněním, otevřel vhodné knihy a mapy Tibetu a Barmy.

V té dávné doběkde v proudu Indu vycházelo slunce, září velké přístavní město Dilmua se svými doky, sídlištěm s kanalizací a dílnami s výrobky z mědi, ale též ze stříbra a zlata.

Kde se to tam „Pane Bože“ v té době kolem 3. tisíciletí před naším letopočtem, všechno vzalo? Na začátku byli  asi opravdu Sumerové-mimozemšťané , po válce tří světů letecky  přesunutí do Mezopotámie.

Uplynulo několik století a na svět přišlo a odešlo více generací, Společnost se začala znovu třídit a formovat. Ve svém počínání se lidi, jak jinak, počínali lišit vztahem k práci a posléze i majetkem. Následkem toho měli i odlišné názory na správu a řízení společnosti. Z toho důvodu se dostala do popředí problematika víry v Boha. Objevovalo se stále více věrozvěstů správného slova Božího, ale spíše přibývalo lidí vypočítavých, kteří mysleli jen na svůj prospěch. Příkladů měli dost a dost. Jejich hodnocení přenechám raději dějinám a vrátím se do bájné Indie. V roce 1993 vyšla kniha Holgena Kristena: „Ježíš žil v Indii“, kde čtu toto autorovo sdělení:

Z jedné pověsti se stalo učení, ze svobodného společenství korporace právní, z volného svazku hierarchický aparát. Přesně opak toho, co chtěl Kristus. Boj o pravou víru“ zanechal za sebou hluboké stopy násilí a krve. A tento boj trvá od apoštolů až do dneška.“

Jelikož vím, jak snadno se radí ,nebudu se do dávných sporů vměšovat. Jednu záležitost však nemohu opomenout. Učení Ježíše Krista bylo před 2017 roky pro lidstvo tak důležité, že se lidé rozhodli, začít počítat nový života běh právě od data jeho narození. A jak běží? Toť věčná otázka.

V poslední kapitole jsem konečně dospěl ke kýženému cíli: Jsme společnost Indoevropská. Naši předkové přišli asi před 5.000 lety z Indie se zastávkou v Chorvatsku. Radost z toho mi však poněkud zhořkla. Poznal jsem totiž, že ta naše velká, světová rodina je nezvládnutelná a stále se někde o něco hádá nebo rovnou vraždí. Ke všemu se jim daří kazit vzduch, kácet pralesy, oteplit zeměkouli a nahromadit tolik atomových zbraní (jako ti Mimozemšťané) a bude je to svádět k jejich použití.

Když před dávnými léty začaly ony dva lidské kmeny v Indii spolupracovat a formovat se, šlo o  kmeny rozdílného stupně vývoje. Rozdíl to byl veliký, asi jako mezi letadlem a koloběžkou. Ani jedna strana si neuvědomila, že nadřízeností a podřízeností zapustily kořeny k postupné nenávisti. Snažil jsem se vám to v krátkosti vylíčit v naději, že lidi povolanější to posoudí na místě samém. A budou stejně tak fundovaní, jako naši úspěšní Egyptologové.

Shrňme již poznané skutečnosti: V Indii došlo v roce 3.127 př.n.l. k válce tří světů, v níž strana na vysoké technické úrovni, ji ukončila použitím atomové bomby. Dva milióny poražených odpůrců o důvodech svého tažení už vypovědět nemohly. Kořeny zla u jejich potomků však zesílily.

Vítěz pak, zřejmě podle zvyklostí, či pravidel na jiné planetě, musel ztrestat hlavní sídlo poraženého útočníka Sodomu a Gomoru. Provedl to opět atomovou bombou. Dokládá to i obsah textu v Bibli.

Následkem toho musely veliké území kolem míst výbuchů v Indii a jistě i kolem Sodomy Gomory, opustit statisíce místních obyvatel a dát se na pochod, jako pastevci, do nových domovů.

Protože tento závěr nebyl dosud nikdy publikován, rozhodl jsem se na základě důkladného studia sdělit jej veřejnosti. Doufám,  že bude mít po 5.000 letech konečně odvahu připustit na naší zeměkouli existenci mimozemšťanů. Co Vám v tom brání? Že se v nich nepoznáváte? Nebo pochybujete, že vůbec byli? Stěhování národů také nebylo?

S vaším souhlasem chci přispět k odporu snahy jistých kruhů o vývoj kosmických zbraní. Velice proti nim vystupoval před léty sám von Braun a nyní v tom pokračuje jeho sekretářka Carol Rosin, jejíž názory stručně tlumočím. Hrozbu z vesmíru považoval její šéf za účelovou lež, ale existenci mimozemšťanů nikdy nevylučoval.Navrhoval, aby kapitál pro tento účel byl převeden na výzkum vesmíru a vybudování tamních objektů, jako laboratoří, škol, hotelů a podobně. Na závěr svého pojednání paní Rosin použila tuto krátkou větu: „Poslední karta je mimozemská.“

Tajemství písma mimozemšťanů

Jak je možné, že se sejdou dva tematicky podobné titulky. Asi proto, že jsem stále nevěděl jak k tomuto tématu přistoupit. Ono není vůbec jednoduché psát o písmu, které pravděpodobně používali lidé před 5.000 lety. Musel jsem vycházet z toho, že se jednalo o civilizaci  vysokého stupně  inteligence, zejména technické, jíž jsme my dodnes nedosáhli. To mi situaci velmi ztížilo, ale zároveň nabídlo řešení. Budu hodnotit tak, jako by šlo o písmo naší latinky. V této vidíme vysokou inteligenci v malém neokázalém, pravidelném písmu, tvořeném stálým tlakem v rovném řádku a bez jakýchkoliv nadbytečných tahů. Podpis odpovídá pojetím a velikostí jeho rukopisu. Jen tak se představuje hodnotný vyvážený charakter. Právě takové mám ve své sbírce. Jedním z  autorům je i světově uznávaný vědec profesor Albert Einstein. Jeho rukopis byl otištěn již na začátku textu pod č.4. Zde je také pojednání o genech a jejich nepřerušitelné existenci. Samozřejmě,že v životě záleží i na genech partnera, zda dojde k jejich splynutí. Kdyby tomu tak nebylo, měli bychom Einsteinů asi více. Tito lidé bývají velice plodní. Je tedy jasné, že on a jeho písmu podobní lidé jsou potomky lidí z vesmíru. Ukázky mimozemského písma jsem vybral ze své knížky “Podpis je vaše vizitka“.Jsou to výhradně a záměrně již nežijící Češi.

Staročechům vévodí Jan Hus (20*), následuje ho Jan Žižka(21*), dále Jan Komenský číslo(22*),následuje prezident Tomáš Masaryk (23*), jeho syn Jan Masaryk (24*), další prezident Václav Havel (25*). Následují spisovatelé: Alois Jirásek (26*). Jan Neruda(27*), Karel Havlíček Borovský(28*), Karel Hynek Mácha (29*), herci: Vladimír Menšík (30*), Hugo Haas (31*)  a  Vlastimil Brodský(32*). Ten se kvalifikoval zcela jiným písmem tzv. hůlkovým, jímž napsal celou knihu.Toto písmo konvenuje s písmem kvadrátním ze 14. století. Následují malíři: Jan Slavíček (33*),a Max Švabinský (34*)). Řadu  osobností jsem neuvedl, protože jejich rukopisy nevlastním Vy  si však můžete, podle návodu o tisícileté dědičnosti, udělat závěr sami.    *)Vzory písem osobností pod jednotl. čísly budou uvedeny v tiskovém příspěvku

Myslím, že představa meziplanetárního cestování již není lidem tak vzdálená a nepochopitelná. Věřím, že se lidstvo za dalších 100 roků dostane i tam, kde kdysi žili naši dávní předkové. Vědecké zkoumání v Indii by k tomu mohlo přispět.

Text:  Josef Burgr