OD VÝCHODU KE KŘESŤANSTVÍ aneb: LÁSKA NEVYMAZÁVÁ NAŠE JÁ, ALE OČIŠŤUJE HO JAKO DRAHOKAM Z BLÁTA.

Jedné neděle na ašramu Eduarda Tomáše poblíž Jílového jsem při ranním vstávání lakonicky oznámil klukům: Tak jsem tu z Prosečnice. Ta je dvě hodiny cesty.

OD VÝCHODU KE KŘESŤANSTVÍ aneb: LÁSKA  NEVYMAZÁVÁ  NAŠE  JÁ,  ALE OČIŠŤUJE  HO  JAKO DRAHOKAM  Z  BLÁTA.

Vzbudilo to  veselí: Hele, Karel sedí na posteli s otevřenýma očima a přitom se mu něco zdá. Ale trval jsem na svém. Přišel jsem a ulehl těsně před tím, než se vstávalo. Vrátil jsem se z vandru, který se protáhl. A co jsem v Prosečnici tak brzy ráno pohledával? Nic. Zabloudil jsem. Vyšel jsem za noci usadit se na kopci za kolejemi a sledovat východ slunce. Bral jsem to posvátně a symbolicky. Symbolika v tom nakonec byla, ale  jiná. Ač jsem jinak měl dobrý orientační smysl, zabloudil jsem raz dva. Bloudil jsem úspěšně a dlouho. Bylo to nepochopitelné, protože na onen kopec to bylo jen pár minut. Jako by mi někdo úplně zmátl myšlení a zamotal do jakýchsi sítí. Když jsem narazil znovu na železnici, šel jsem po ní, protože ašram stál vedle kolejí. Ale došel jsem místo toho do další stanice, Prosečnice na liduprázdné nádraží. Tam jsem se zřízenců optal, kudy k Jílovému. Mohlo být  pět hodin ráno. Hleděli na mne jako na přízrak nebo na šílence, protože jsem z toho směru přišel. Musel jsem se vrátit. Pro jistotu po pražcích až k chatě. Bylo to tedy bloudění výjimečné, ale úplné. Už v tu chvíli jsem jasně věděl, že se děje jakási symbolika a že je to shora takto narežírováno. Můj životní vandr začínal.

Až po letech jsem rozpoznal poselství tohoto mého zabloudění. Bylo průhledné: vydal jsem se hledat východ slunce (který jsem vnímal jako symbol východu k cestě za Pravdou, Bohem) z ašramu, kde se pěstovaly východní nauky. Ty mi, pravda, daly první impuls k uvnitřnění a k mystice. Ale vracet se k dávným indicko-tibetským zasvěcením je cesta zpět, musel jsem dál. Z tohoto stanoviště (ašramu), i stanoviska (východního) jsem však nalézt svou cestu nemohl, tedy jsem musel zbloudit. Cesta Kristova bývá symbolizována sluncem. Krista nemohou východní filosofie nalézt, tedy jsem ani já nenalezl odtud východ slunce.

To mi bylo dvacet a začínal jsem u jogína, dr. Tomáše východními naukami. On byl prostředníkem, který odemkl dveře pro můj vnitřní život. Oslovili mne i Drtikol, Krišnamurti, Šankara, Brunton, Thákur aj. s jejich poklady východní filosofie i poezie. Pak mi tam začalo cosi chybět. Nechtěl jsem se rozplynout v nekonečném Vědomí, byť jakkoli lákavém. Po několika letech bezradného tápání jsem se začal modlit o nápovědu. V situaci, kdy mne neoslovilo církevní křesťanství, byl pro mne Východ pramínkem čisté vody. Měl ale přijít další stupeň.

Otevřelo se mi pak to základní: chybí  mi teplo Kristovy Lásky, která zmocňuje i naše jednání v tomto světě novými silami. Dává sílu k boji se zlem - tím ze světa (tedy agresí i svodem), i tím ze sebe. Bylo to pracné hledání. Patřil jsem mezi ty, které východní cesty přivedly k vhledu do nitra. Bez vědomí trvalé přítomnosti živého Krista v zemské atmosféře bych se ale cítil sám a ztracený a mrazilo by mě do duše. Pochopil jsem: dávné kultury stavěly oltář Země. Kristus ho rozžehl. Svící bylo slunce, ze kterého Kristus sestoupil na zem.

Vím, že lépe než poučovat je setřít pot z čela druhého, nebo ho naopak zahřát, má-li husí kůži na duši, či ukázat, jak se zapřahá do pluhu. Své pole ale musí orat svým pluhem, nemůžeme mu půjčovat svůj. Přesto se pokusím napsat cosi o tom mém pluhu.

Opuštění toho, čím se žilo na ašramu u Tomášů, bylo bolavé, ale nevyhnutelné a osvobodivé od oné fiktivní svobody rozplynutí se. Za vrchol pyramidy zasvěcenců dnes považuji Rudolfa Steinera, který obsahuje vše podstatné i ze starších cest, ale nově a přístupně současnému člověku, navíc osvěžené Kristovým impulsem jako centrální událostí lidské evoluce. To by ale vydalo na samostatný článek. Je škoda, že hledáme často za cizími ploty, jezdíme zběsile na kurzy esoteriky a kdoví čeho, ale nedokážeme se inspirovat poklady domácími. Jak úžasný byl třeba vzmach Husův, když se jako první v lidstvu dokázal i bez církevního prostředníka vztahovat přímo k autoritě nejvyšší, ke Kristu. Uvědomil si vyšší míru duchovní svobody a použil ji. Jak inspirativní je pokora Českých bratří, i jejich samostatnost a odvaha v hledání. Je módní hltat orientální moudrosti, ale necháváme ladem skvosty nejpokročilejších duchů Evropy. Jezdíme na Stonehenge, ale netušíme nic o svatých mysteriích Karlštejna - vyzařujícího mystického majáku pro evropské okolí. A propos: vím o Angličance Karin Jarman, která vykonala půlroční pěší pouť z Anglie na Karlštejn. Byl to pro ni hluboký životní zlom.

Je zásadní rozdíl mezi Kristovou láskou a cestou lásky podle bhakti jógy. Bhakta se láskou ke guru či bohu rozplýval, své Já ztrácel. I duchovní vývoj však postupuje a dnes už ono rozplynutí nemůže nic přinést, ba je zavádějící. Láska musí dnes jít přes vědomou složku duše. Nezahlazuje Já, ale bděle ho očišťuje a posiluje, učí ho jednat a zhodnocovat. Dnes může lásku rozněcovat i poznávání moudrosti duchovních pravd a zákonů. Kristus navždy přinesl náboženství Já, které vědomě otevírá nebesa a rozplameňuje naši vůli. Bhakta si vyvolával lásku  spíše jako prostředek pro své spasení, vymazání se, zatímco dnes se učíme být lepšími z prvotní pohnutky zlepšení světa. Když se psychoanalytik C. G. Jung  odebral pro inspirace do Asie, dostalo se mu tam vyšší nápovědou prožitku, jak je bláhové  hledat cosi v již vyplozené a zakonzervované kultuře Indie, když v Evropě máme svatográlská mysteria a impuls Kristův (samozřejmě, že s prožitkem svatého Grálu nemá nic společného nynější zprofanované a zmaterializované filmové a většinou i knižní zpracování).

Kdo prochází jógou, třeba i ve smyslu Bhagavad-Gity, netuší, že bude muset bojovat ještě s dalším zlem a svody, které při člověku v době vzniku jógy, véd, upanišád ještě nestály, protože do nich tehdy člověk ještě plně nesestoupil. Duše, kdysi osvobozená ve východním smyslu, tedy rozpuštěná v prvotním duchu, musí  i v nynějším světě znovu sestoupit do zemské propasti, nerozpustit se ale vyvíjet se za nových podmínek. Zde by již ani dosažení cílového stavu jógy nepomohlo. Duši  dnes nelze vymazat a nahradit duchem, ale naopak ji v terénu světa duchem prozářit, propracovat, naučit vše správně rozeznávat a jednat podle poznaných zákonitostí. K tomu je nadále nezbytný impuls Kristův, působící dnes do nitra duše a odtud do světa. Únik do jógické Prázdnoty tedy není trvalý ani užitečný, je to již jen slepé rameno vývoje. Osvobození duše podle východních cest, její rozplynutí v bezmezném oceánu bytí, postačovalo před tisíciletími. Od té doby sestoupilo lidstvo hlouběji do hmoty, a proto cílový stav východních systémů již neosvobozuje plně a trvale od sílících luciferských a ahrimanských vlivů. I někdejší východní adepti se již dávno rodí k přijetí křesťanské esoteriky. Ve vývoji lze nyní pokračovat vtělováním Kristova impulsu, a to i do smyslového světa duše. Člověk pak již netouží po úniku z koloběhu inkarnací do nirvány, ale za pomoci Kristovy síly snáze překonává utrpení i zlo a očekává radostně další inkarnace, aby jim mohl dávat cennější a cennější náplň. Kristus vchází do duše každého, kdo se mu otevře, a působí i z nitra duše, nejen z vnějších sfér. Lidský mikrokosmos se stává vědomou součástí makrokosmu, člověk je vědomým občanem makrokosmu.

Také se pachtíte po odhalení átmana (tedy vyššího Já) či samadhi či nirvány - a nejde vám to? Dlouho jsem měl dojem, že to bude jako nalezení správných dveří do úžasné komnaty, jako vyhrabání skrytého pokladu nebo jako obživnutí jakéhosi zakletého prince. Ale nic takového. Naše vyšší Já je latentní možnost, je teprve postupně vytvářeno. Leckdo ho může mít kousíček vypěstován, aniž by tomu tak říkal. A kromě pěstování mysterií: Umíme si třeba všimnout kotěte, které na nás důvěřivě mňoukalinká, nebo úsměvu psa, který od nás nic nechce, ale je rád, že nás potkal? Nebo psa zanedbaného u boudy? Nezačíná ono duchovno i na psí úrovni?

Honil jsem se dlouho za vizemi a zázraky. Až jsem to trochu pochopil a uklidnil se.  Zázraky neexistují. Vše je přirozené a i Boží Vůle se děje prostřednictvím přirozených mechanismů, ač někdy neviditelných či hmotařské vědě neznámých. Jen naší omezenosti se „zázrak“ jeví mimořádně, za zrakem. Až zesílíme ve víře a lásce, poznáme sami, že nic není náhoda ani křivda ani jakési Boží nedopatření, staneme se vývojově dospělejšími a pak se bez "okatých" zázraků obejdeme. Jsou to poukazy, které nás utvrzují o Boží péči a lásce a až s ní budeme, jako její vědomé nástroje,  spolupracovat hlouběji, budou zázračné poukazy a povzbuzení zbytečné. Honil jsem se za cvičeními. Jenže: chceme-li na každý problém či svízel honem vynajít nějaké cvičení asi jako paralen na chřipku, přejásat či „přepozitivnět“ to sugescí, že vše je báječné, je za tím někdy jen bázlivé odmítání blíže se seznámit s nebáječnou realitou a něco s ní poctivě udělat. Honil jsem se za poznáním svého horoskopu. Tolik astrologů kolem mne prošlo, ale nikdy z toho horoskop nevzešel.  Proč asi? - říkal jsem si. Jistě, že horoskop je užitečný, pokud slouží lepšímu sebepoznání. Mně to ale dopřáno nebylo. Už po tom netoužím, nemusím mít všechno. On ten Drtikol měl pravdu, když sice nebyl proti astrologii (je to i dobré poznání našeho vesmírného okolí - planetárního i toho vzdáleného - zodiakálního systému, ze kterého vše na zemi i v nás pochází), ale jednomu dychtivému žáku odpověděl: Nejlepší horoskop máš v sobě.

Duchovní návraty domů? Často se o nich hovoří, spíše jen vzdychá. Je nám tu bolavě a chceme utéct někam nahoru?  „Domů“ se navrátíme, až si k tomu sami postavíme pod sebou schody. Žádná zadní vrátka ani rychlovýtahy tam nevedou. Ostatně – kam „domů“? Někteří bychom chtěli předčasně a nezaslouženě uniknout někam nahoru, ale nechce se nám do onoho – Vezmi kříž svůj a následuj Mne. Často je nám bolestně, protože jsme nevzali právě svůj kříž, a kdesi v „podpalubí“ s sebou vlečeme své „milé“ haraburdí. Ale doma budeme právě tady. Kdy? Až se nám podaří sebepoznáním zkvalitnit, zaplatit “dluhy své do posledního haléře“, prosvětlit láskou k Bohu i ke druhým každý svůj denní úkon. Pak poznáme, že nemáme kam jít, protože „Království nebeské je ve vás“. Bolest a strach pramení z nastřádaného  kalu v našem podvědomí, který s nelibostí reaguje na mnohé, co nás potkává. Jsme proto v nejistotě, co nás postihne. Když se ale sebekontrolou, sebezapřením, meditací a modlitbou  pročistíme, pak vidíme na dno, či jinak – když záhyby podvědomí, které jsou jako srolovaný papír, narovnáme do rovné plochy, která se celá oddává slunci, pak jsme doma už tady. Ony exotické rajské vize, které si situujeme kamsi do nebe, je lépe zapomenout vyplněním našeho nitra plodnými obsahy, uskutečňovanými podle Řádu. Zajímavé: Kristův impuls částečně zachytil ze zemské aury, tedy nikoli z historických zpráv, i krátce po Kristu vyvinutý mahájánový buddhismus, učící službě trpícímu lidstvu. Zatímco Buddha, Lao-C´ a jiní založili své nauky, pro svou dobu podnětné, Kristus není jen zakladatelem, ale i trvalým živoucím obsahem svého učení, žijícím a dosažitelným již natrvalo v zemské auře. Proto není nutné se navracet ke starým cestám, slibujícím „návrat domů“, protože to vše bylo uchopeno a nově a svěže předáno lidstvu Kristem. Ten to užitečné ze starých cest nepřišel zrušit, ale obnovit a naplnit sám sebou – svou obětí, láskou a milostí.

Kristův podnět je v první řadě volní. Prolíná krev našeho života svěžestí a odvahou lásky, vedené moudrostí. Kristova cesta nám umožňuje žít bez úhybů, špatné nálady a strachu, v plné šíři zemského terénu. Proto už nehraje v této fázi vývoje lidstva roli osobní učitelství. Můžeme ale někoho inspirovat a podepřít na  cestě k vnitřní  spolupráci, mít účast na jeho životě. K pokroku druhý přijme jen to, co sám vytuší, vycítí či si logicky odvodí, ale musí to činit samostatně. A jiné působení Kristova impulsu: Když dobrovolně upustíme od pomsty tam, kde nám bylo ublíženo, vznikne v duchovním světě něco jako vakuum. Mohli jsme oplatit, ale neoplatili. Je tu mezi námi prázdný prostor. Do tohoto vakua vnikne Kristova osvobozující substance.

Po nynějším zamlžení materialismem se již nemáme oddávat bezuzdným instinktivním impulsům, třeba i z neviditelného světa, pokud o nich nemáme jasno. Můžeme se ale učit cítit, jak naším okem působí naše vůle, jak v našem činu se naše aktivita tiše včleňuje do pasivity toho, co chceme činem změnit. Slunce nevyzařuje jen to, co nás učí fyzika.  Světlo máme jako reprezentanta aktivity. Duše dnes proniká světový prostor na záchvěvech světla.  Dříve tomu tak nebylo. Od obratu časů, od oběti Krista na Golgotě, umožňuje Kristovo spojení se zemí světelný duševní proces.  Do světla, které nás obklopuje od rána do večera, vniklo duševno. To je ono biblické - Já jsem Světlo světa. Poznal to již Komenský: „Centrem všeho viditelného jest Kristus.“ Dnes žijeme v jiné atmosféře, v jiném světelném okruhu, než dávné lidstvo. Dávné přísloví říkalo: Svým to Pán dává ve spánku.  Kdysi byla naše planeta "nesličná a pustá", pocitově asi jako měsíční krajina. Nyní máme k dispozici denní kulturu, která nás vyzývá ke zvýšené síle vědomí, které nám otevírá sluneční světlo. Jsme-li unavení a bez síly, chybí nám právě tato světelná aktivita. Starý Zákon byl světem noci, křesťanství nás otevírá světlu otevřených nebes. A právě na denní kulturu vidíme dnes útoky: tendencí je umělé vytváření noční temné pakultury. Tím se mnozí snaží unikat žádoucímu světelnému duševnímu procesu. Není náhodné, že nikdy v dějinách nebyl tak rozšířen noční život v různých zábavních aktivitách, který dnes tak zatemňuje skutečnou kulturu. Někdy jsou věci prostší, než jsme ochotni připustit: den je k práci a myšlení, noc ke spánku. Tento rytmus nám nebyl nadarmo dán a nemusíme-li ho z nezbytných důvodů porušovat, tím lépe pro naši duši.

Všechna krásná setkání jsou pro mne duchovními zážitky. Tam, kde je společná radost z něčeho dobrého, je to vždy duchovní. Ale chcete-li něco osobního a specifického, pak třeba toto, co je z jedné dávné dovolené. Když vypadnu z běžného denního stereotypu a okoukaného prostředí, něco se ve mně osvěží a rozvolní (pomáhá i rychlá jízda autem, která kypří éterické tělo) a jsem vnímavější pro věci jemnější. Tehdy mezi kopci Rakytov a Končitá v malé slovenské vesničce na Liptově, v dřevěné chaloupce pod obrovskou duchnou a starobylými svatými obrázky nad postelí bylo mi po probuzení odkudsi pomáháno. V čem? Pocítil jsem potřebu probírat si poctivě své  vady a chyby. Sice jsem to dělal samostatně, ale bylo mi to snáze ujasňováno snad inspirovaným vhledem do podstaty a iluzivnosti mých niterných obsahů. Vědoměji se mi osvětlovaly v pravé povaze, jak se jeví duchovnímu světu, mé záliby, postoje, nálady, stanoviska, pocity… Týkalo se to všeho – myšlení, fantazií, vztahů, zaměstnání, kultury, duchovních snah… Všechna faleš, povrchnost, zloba, šizení se mi ujasňovala, zároveň to ale bylo osvobozující, naplněné milostí a nadějí. Dlouho trvala tato niterná inventura, mnohé se do mne ukládalo. Přesto jsem jasně věděl, že je zde ještě jedna klíčová a zásadní věc, která není u mne v pořádku, ale nemohl jsem na ni přijít. Pak se mi myšlenky opět rozutekly a zase jsem dřímal. A tu jsem tuto podstatnou věc při probuzení našel v sobě zcela jasně, jako by do mne bylo toto poznání nakonec z milosti vloženo: Chybí mi láska k Bohu! To bylo to nejdůležitější poznání.

Slýcháme, že Kristus je láska. A víme, co si pod tím představit? Dlouho jsem nevěděl, co je láskou k Bohu míněno, i když jsem o ní žvanil. Myslel jsem, že to musí být jakési závratné roznícení citu, a to bylo pro mne nedostižné. Ale byl to omyl, ono je to jinak. Ty citové extáze, jak o nich čítáme u středověkých světců, už dnes nejsou nutné, často ani možné. Kdysi kulminoval vývoj cítění lidské duše a tehdy se láska k Bohu měla takto rozněcovat. Ta se pak ale měla v lidech ukládat do niterné esence a dnes při rozvoji intelektu a bdělejšího sebeuvědomování, musí být city rozněcovány  jasným myšlením, poznáváním duchovních pravd, morálním jednáním, studiem duchovní vědy. Mnohé se mi pak ujasnilo nejen ve Steinerovi, ale třeba i v našich současnících Lazarevovi, Lievegoedovi, Dostalovi, Prokofjevovi... Z nich jsem pochopil, že láska k Bohu se v nás může rozprostřít i trpělivostí se svým údělem, děkováním za vše, i to těžké, vzdáváním se lpění na vzdělání, na svých schopnostech, kariéře, dětech, prestiži, ba i na svém duchovním pokroku. Ne se toho vzdávat, ale vzdávat se denně niterné závislosti na tom všem. Teprve pak mohou přicházet chvíle milosti, kdy cítíme skutečný příliv lásky k Bohu, kterou On sám v nás vyvolává. A pak dostáváme dary, které chce On, ne které chceme my.

A dnes?  Člověk se má snažit být ve skromném životě člověkem pro lidi a důvěryhodný pro Boha, pro okolí i pro sebe. Vše, co nás potkává, brát s díky jako to pro nás nejlepší, což nevylučuje snahu věci měnit, bránit se, hájit se atd. Toto pro mne není teorie, ale učím se to pomalu, s oklikami, chybami, ale i trpělivě se sebou. Někdy na sebe musí člověk počkat. To, co se popisuje jako dokonalé vlastnosti, nelze skokově „zavést do praxe“, ale zas jen tažením své káry, zklidňováním, sebekontrolou, nadějností, radostností. A pak i ona „tajemství“ se otevírají pomalu v závěsu za mírou touhy po Bohu.

Jinak řečeno: Snažím se být za vše vděčný a tedy rád plnit úkoly, které přicházejí, snažím se být slušný, a to je taková dřina, že na další aktivity moc času nemám (samozřejmě kromě přátel, práce, studia a modlitby či meditace, která mi spíš nejde, ale přesto je dobré ji dělat). Konat vše s radostí pro Boha, děkovat za vše, i za trable, mít určité rituály je užitečnější než být trvale zapleten do chtění duchovnosti. Ani řeka nespěchá do moře. Proč taky? Tam, kde právě je, je cele, pevně a svrchovaně. Stačí nechat život běžet jako řeku, břehy a přítoky pečlivě propátrávat, beze zloby narážet na kameny a skály i se velebně rozlévat do šíře…, a vědět, že na konci splývám s mořem veškerenstva k další tvůrčí práci.

Kráčejme časem s rozklenutou moudrostí po horizontu svého nitra, procházejme opatrně a pečlivě okolnostmi, které k nám přicházejí ze Světového vedení vstříc, vědomi si jak vlastní omezenosti a nedokonalosti, tak Bohem propůjčované síly, a tam, kde máme morální jistotu, jednejme pak s tím větší razancí.

 


Karel Funk

Je původně ekonom, nyní pracuje v sociální oblasti. Přisedá si se svou duší a myšlenkami přátelsky k těm, kdo chtějí naslouchat a sdílet. Napsal asi 20 knih a 500 článků.


Diskuse ke článku


Další články

Dnešní horoskop

Aktuální číslo

Nejbližší akce

23.10.2018

Divadlo Bez zábradlí Praha

26.10.2018 - 28.10.2018

Vzdělávací a poradenské centrum, Bohuslava ze Švamberka 4, Praha

27.10.2018 - 29.10.2018

Praha

08.11.2018 - 11.11.2018

Etnosvět, Legerova 40, Praha 2

09.11.2018 - 11.11.2018

Výstaviště Praha Holešovice

22.11.2018 - 30.11.2018

Bratislava

Další akce
NOVÝ FÉNIX - TOP ČLÁNKY MĚSÍCE