ÚPADEK EVROPY A MOŽNOSTI OBNOVENÍ JEJÍ SVĚTOVÉ ROLE

Referenda o setrvání v EU mají vlastně povahu soudů národů o dosavadním fungování Evropské unie. Odmítnutím způsobu řízení EU britskými občany vyšla najevo sice cítěná, ale vší mediální silou tutlaná přebujelost bruselské správy soustátí. Racionálně myslícím se stalo zřejmé, že současná forma řízení společenství je bez zásadní změny neudržitelná. Jednotlivé občanské proudy v členských zemích se pouze liší v názorech, jakým směrem opravu řízení provést a co je vlastně nutné reformovat. Navíc převažuje názor, že ti, kteří dosavadní směrování a způsob řízení společenství vytvořili, nemají schopnosti jej proměnit k lepšímu. Evropské národy žádají nové lidi do čela EU a nové ideje a metody řízení na její „vývěsní štít“. Jinak je perspektiva kontinentu  nástup všeobecné mezitřídní a mezinárodní disonance se zákonitým následujícím chaosem.

Jako pamětník evropských dějinných pohybů se pokusím vylíčit svůj názor na změnu EU. Domnívám se, že nic lepšího než idea unie států a národů v Evropě nemůže existovat. Na rozdíl od většiny ostatních pisatelů se však nedomnívám, že příčina krize je ekonomické či ekologické povahy. Rozhlédneme-li se „ekonomickým okem“ po Evropě, všem lidem se v ní po stránce materiálního zabezpečení vede nejlépe v historii kontinentu. A přesto jsou nespokojeni! Podle mne proto, že krizi vnímají jako následek rozpadu kvality mezilidských vztahů! Z tohoto pozorování plyne, že hybatel, vedoucí lidi k pocitu nespokojenosti, je v duchovní rovině. Proto je logické se zeptat, co se v posledním století v této rovině bytí evropského člověka změnilo. Nenajdeme nepochybně nic jiného, než že evropská civilizace jako celek evidentně ztratila svou jednotící křesťansko-židovskou duchovní platformu.

A jsme u kořene problému. Je přece historicky ověřenou pravdou, že trvalou existenci nadkmenového státu neboli civilizace nezajistí ani ekonomická, ani vojenská síla. Jak dlouho trvaly říše Attilovy, Čingischánovy, Alexandra Velikého? Jen po dobu jejich života, neboli po dobu existence jejich vojenské síly. A proč Egypt, Antika a říše Římská přetrvávaly tisíc let? Protože kvalitou své správy a kultury posunovaly tehdejší kmenové mezilidské a duchovní vztahy na vyšší úroveň. Po antických hodnotách lidství toto civilizační povýšení provádělo křesťanství. Katolicizmus a evangelické církve na Západě a pravoslaví na Východě. Duchovní pohyb se však uvnitř zmíněných křesťanských směrů v 19. a 20. století zastavil v kvalitě pojetí středověku. Pro masu lidí se totiž stalo nepřesvědčivé církvemi zprostředkované, ve středověku dotvořené, poznání nehmotného rozměru reality. Přihodilo se slovy Evangelia, že „sůl víry přestala solit“ život obyčejných lidí, neboli činit jej v období zákonitě přicházejících lidských těžkostí „stravitelným“. Scholastiky přednášený křesťanský výklad světa přestal být inspirujícím nejprve pro život vzdělaných lidí. Proto jej z počátku skrytě, ale zato na všech úrovních života národních komunit, začal nahrazovat materializmus, živočišné pojetí života a ateizmus. Tyto přístupy ke světu však nejen že neobsahují nadčasový výklad života a světa, ale zejména blokují přívod duchovní energie jednotlivcům v osobních krizích. Ateisté měří Bohu neexistencí a Ten jim to spravedlivou měrou vrací. Tím, že pro ně v krizi neexistuje! (Viz Ježíš: „Jakou měrou měříte, takovou vám bude /Bohem/ měřeno!“)

Ateisticky vykládané rozumové poznání, označované jako „věda“, postrádá totiž výklad smyslu života jednotlivce. O smyslu existence národů a světa ani nemluvě. Právě tyto nadčasovost postrádající „vědecké“ přístupy k bytí člověka vytvořily současné evropské duchovní vakuum. Jeho zákonitým důsledkem je a vždy v dějinách bylo konzumní a nihilistické naladění rozhodující masy příslušníků národů (Antické: pád mravů předchází pádu civilizace!) Za smysl života jsou dříve marxistickými dialektickými materialisty, nyní proměněnými v „uctívače trhu“, předkládány člověku příjemné smyslové a tělové požitky. Nic jiného než konzum tělesných hodnot prý nedává životu člověka smysl! Smrtí těla prý všechno končí, říká takto materialisticky zúžené poznání reality. Je nazýváno „současná věda“ a její představitelé jsou lidu představováni jako nositelé moudrosti. Ano, ale zúžené. U jejich nositelů bylo materialistickou hypnózou potlačeno vnímání nehmotného rozměru reality. Tím přestaly být badateli hledány a pozorovány děje nehmotné roviny stvoření. A v ní jsou zakotveny takové entity, které jsou ve hmotnosti vnímané jako ideje a ideály. Z úvahy současníků zmizela realita Stvořitelova pravzoru hmotnosti, celá duchovní dimenze, prastvoření. Z myšlení „moderního Evropana“ zmizel Platonův svět idejí, nábožensky nebe, ráj, „království boží“.Zmizelo místo původu dokonalosti všeho! Právě potlačením vnímání a respektování tohoto rozměru reality se národům a stranám rozpadla vyjednávací platforma, na níž se dříve jednalo jinak než z pozice síly.

Evropská vládnoucí vrstva skrze materializmus pozbyla a nově nenašla takový zorný úhel pohledu reality, v němž by mohla jednat v nadhledu, ve vibraci věčnosti, ve které se od nepaměti pohybují všechna náboženství.

Z argumentace veřejných činitelů se vytratily všechny jiné argumenty, zbyla jen síla a peníze! Jakékoliv ideály se staly dobrými leda tak k zastírání přesunů peněz a nekalých vlivů. Jenže duchovní hodnoty neboli ideály v evropské minulosti zavedly a udržovaly mezilidský a mezinárodní společenský konsensus. Jeho vyhasínání a zavádění prvků nižších civilizačních stupňů, je vlastně hroucením evropských kořenů.

Jenže pozor! Používání síly (peněz) jako klíčového vyjednávacího prostředku, přivede zúčastněné vždy, podle duchovních zákonů, ke společenským a mezinárodním řežím, neboli ke vzniku válek a teroru všeho druhu (viz Jan Hus: „Psi /neduchovní bytosti/ se o kost hryžou! Vezmi kost a přestanou!“). Síla jako jediný prostředek komunikace mezi jednotlivci i národy nastoluje atmosféru permanentní války a přetahování všech se všemi. Viděli jsme v Evropě! První hrůzná světová válka skončila silovým, tedy zdánlivým mírem. Vlastně příměřím. Druhá světová hrůza skončila sice pádem větších „uctívačů síly“, ale Evropany k rozumu nepřivedla. Po několika létech příměří se na obzoru zjevil přízrak třetí světové války! Na základě dalšího žití současné politiky „náboženství síly“, fakticky ateizmu, za stavu stálého silového přetahování, není ani světová, ani spolupráce národů EU dosažitelná. Jednoho dne by se přetahování mohlo zvrtnout na válku! A protože od 2. světové války vojenská technika natolik pokročila, uvrhla by atomová válka lidstvo do doby kamenné. (A. Einstein: „4. světová válka by se vedla kyji a oštěpy.“)

Podle duchovního zákona, ustanoveného Hybatelem světa, kvalita civilizace se po určité době vyčkávání srovnává s kvalitou duchovního (etického) myšlení mas a vůdců. V uvažovaném případě by náboženství síly, tedy náboženství doby kamenné, tuto dobu znovu nastolilo.

Na současné politické scéně bohužel názorně vidíme, jak oslepeni „ideou“ síly, začali současní vedoucí činitelé EU (pod vlivem ztráty vnímání existence Vyšší spravedlnosti),  považovat za normální tržní politiku – urvat pro sebe osobně co nejvíce. Dopad tohoto přístupu k životu a světu začínáme vidět už i u nás ve formě hromadného objevení se „tržních“ lékařů, učitelů a kněží! Navíc vystudovaných za peníze všech. I tito duchovní rozměr ztrativší příslušníci kdysi výrazně altruistických povolání, přejali vlastně jen duchovní přístup jim za vzor předkládaných elit nové doby, tedy bankéřů, politiků, právníků a podnikatelů. Ač si toho účastníci všech procesů, degradujících duchovnost masy lidu, nejsou většinou vědomi, evropská civilizace se pomalu a jistě přibližuje k propuknutí chaosu. Dokonce i vpád barbarů, jako za doby pádu římské civilizace, již začal. Je vůbec chaos ještě odvratitelný?

Možná východiska

Než přistoupím k popisu východisek z výše popsané situace, pokusím se odpovědět na několik otázek, neboť bez odpovědí na ně nejsou další přístupy pochopitelné. Jsou to otázky typu:

1. Prokazuje skutečně věda, že existuje jen hmotný rozměr vesmíru?
2. Existují-li neporušitelné zákony v hmotné dimenzi reality, existují takové i v nehmotných  (duchovních) dimenzích?
3. Jaké to jsou a jak k jejich poznání dospět?
4. Jsme zde na planetě Gaia jako duchovní entity sami nebo se mezi námi pohybují z hlediska „vědy“ nehmotné bytosti?
5. Přežívá vědomí člověka smrt těla?

Krátké odpovědi na výše položené otázky nastíní i způsob vymanění se ze současné krize evropské civilizace.

1. Fyzika i biologie ve skutečnosti již několik desetiletí prokazuje existenci nehmotných rozměrů reality. Od objevení kvantové fyziky a jejích nových interpretací až po objevované „nepochopitelné“ chování zvířat a všeho živého vůbec. Vědu ovládající ateisti tyto nové skutečnosti systematicky zamlžují pomocí jepičích falešných pseudo „vysvětlení“, jen aby nemuseli přiznat širší než hmotný rozměr reality. Vždyť fyzika částic již sama od sebe dospěla k závěru, že hmota vlastně neexistuje, vše existující jsou různé formy silových polí neboli energie!

2. Dějiny lidstva i osudy jednotlivců, pokud by nebyly účelově falšovány, jasně prokazují zákony i v rozměru reality, který považujeme za nehmotný. Lidově odtušeno, boží mlýny sice pomalu, ale stále melou!

3. Tyto duchovní zákony, tedy náhled z hlediska věčnosti, nám po staletí v různé míře správnosti a přesnosti představují náboženské a mystické výklady a tradice. Jediným správným přístupem k nim je pokora, jejímž žitým projevem je tolerance různých „vyznání“ (neboli úhlů pohledu směrem k věčnosti).

4. Na naší planetě se ještě před vznikem života pohybovaly (bibličtí elohim) a stále pohybují pro nás domněle nehmotné entity pod různými názvy – Andělé, elohim, duchové, ufoni, bohové, duše zemřelých apod. Mají jinou hmotnou vibrační úroveň (jako např. u radia KV, UKV, SV, DV). Pouze lidé typu myšlení „Sisyfos“ vyvrací veřejnosti jejich existenci předváděním „chytání UKV na frekvenci DV“. Tyto bytosti jsou od nepaměti zachytitelné a komunikují s lidskou duší ve stavech jejího změněného nebo také o děje podvědomí „rozšířeného“ vědomí. Takový stav je nazýván také vytržení mysli, zjevení, mimotělní zážitky, zážitky klinické smrti apod.

5.Miliony resuscitovaných z klinické smrti těla prokazují přežívání vědomí (duše) člověka po smrti těla. To ateisti, kteří si přejí, aby po smrti „nebylo nic“, tyto poznatky metodicky blokují a zlehčují.

Na základě takto zodpovězených otázek se v několika pokračováníc  pokusím naznačit a pojmenovat svůj názor a východiska ze současné domněle evropské, ale ve skutečnosti duchovní krize.

Text: Josef Staněk / Ilustrační foto:  Európsky Parlament, pixabay.com