Pouť ke sv. Ludmile na Tetín

„Národ žije těmi ideály, kterými vznikl, těmi hodnotami, které přijal.“

Datum: sobota 16. září 2017, sraz 8,30 hod v Srbsku na vlakovém nádraží

Trasa:  Srbsko * * * Tetín-výstava obrazů Bohunky Waageové „Andělé“ v Kostele sv. Jana Nepomuckého (dříve Kostel sv. archanděla Michaela) * * * jeskyně Koda nedaleko Tetína, též známá jako „děloha“ Matky Země * * * Císařská rokle * * * Srbsko. Délka trasy cca 13-15 km.
Info: Tel.: 721 828 662, A. Dukátová

Pouť můžeme proto vnímat jako pomyslný návrat ke kořenům  křesťanství, návrat do doby, ve které se díky vlivu svaté Ludmily tvoří česká státnost a budují se její základy. Moudrá a vzdělaná Ludmila přijala během svého života křest přímo z rukou slovanského věrozvěsta Metoděje, a to spolu se svým manželem Bořivojem I. Přijetí křesťanství bylo klíčovou událostí a mělo obrovský vliv na vznik české státnosti. Svatá Ludmila je tedy právem vnímána jako naše národní patronka a nazývána „matkou České země“. Je jedním z hlavních předků českých panovníků i českých královen. Během jejího života byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců.

Tetín a jeho okolí, kde sv. Ludmila žila a také i zemřela, sehrává současně v celém ději významnou úlohu a jistě také nikoli nahodilou. Zadíváme-li se na mapu naší vlasti a zakreslíme na ní všechna poutní místa, především Mariánská, a máme-li potřebné vědomosti, objevíme, že zjevená místa rodí zázraky. Hluboko pod zemí se skrývají rozsáhlé dutiny, jeskyně, naleziště rud, léčivé horké prameny, zřídla… Proč právě nad těmito místy vyrostly kostely zasvěcené Bohu? A kdo před námi je označil a objevil? Bylo to proto, aby ony zvláštní body zemského povrchu nebyly porušeny? Aby je lidská zaslepenost nezdevastovala? Posvátná místa měla zcela jistě odvrátit člověka od pokusů ohrozit je například těžbou, protože představují životně důležité uzly – ochraňující řád dané lokality. Hledání takového místa je pak přibližováním se k Bohu.

Nemůže být náhoda, že na takovém místě jako je Tetín si najde své místo i obraz „Kosmický kříž“ – fascinující obraz s kosmickým X, v rámci výstavy obrazů Bohunky Waageové na Tetíně s názvem „Andělé.“ „Najít Místo, svůj pevný bod, je nejvyšším cílem zde na Zemi“. Od počátku věků žije v člověku snaha spojovat slovo se Slovem, jev s Jevem, skutečnost se Skutečností v pevný řetězec věcí světa, v nekonečný Akord harmonie vesmíru. „Člověk nepovstal z opice, ale ze Země jako ze Snu, aby všemu na světě dal jméno“. Tím, že zobrazujeme a pojmenováváme věci a jevy, stáváme se podílníky stvoření. („Bůh má jen jedny ruce, a to jsou ty naše“.) Kosmický kříž – světelný kříž, vyjadřuje osvícení, nalezení cesty Lásky, sladění se s kosmickým řádem, protnutí hlasu lidské duše a Světla-Božího slova.

Svatá Ludmila byla žena Bohem obdařená, žena vědomá, spojená se svou duší, která správné místo k životu a správnou cestu života nalézt dokázala. Poznala, že základem skutečné moci je odpor k násilí a v takovém duchu dbala na výchovu sv. Václava, který se později stává hlavním patronem Čech a Moravy a symbolem české státnosti. Zásluha sv. Ludmily pro naši zemi je obrovská. Dokázala své schopnosti a vědomosti spojit s Kristovskou energií a vytvořit tak „dílo“ neskutečně hodnotné a nadčasové, jehož ochraňující dopady pro naši zemi budeme ještě stále nalézat a uvědomovat si ho jako velké bohatství, jako silnou armádu v nebesích. Máme proto mnoho důvodů vykonat pouť právě na takové místo, jakým je Tetín a právě za takovou světicí, jakou byla sv. Ludmila. Můžeme tak oživit svojí vědomou přítomností stín někdejších zářivých barev, neboť zde stvořený a po staletí pomocí modliteb a poutí oživovaný ochranný bod také potřebuje, stejně jako lidé, stálý přísun duchovní energie („Bůh nemá jiné ruce, než ty naše“).

Je to činnost člověku odpradávna přirozená, jedná se vlastně o vztah, o udržování vztahu s tím, co je pro zachování lidství a důstojnosti života nejdůležitější. Víme, že každý vztah vyžaduje pozornost a čas. To nejcennější, co si můžeme navzájem dát, je náš čas. Čas věnovaný Bohu může činit zázraky. Věnovaný čas a věnovaná pozornost umí udržet každý vztah = nikdy nekončící pevný řetězec věcí světa. Viz Kniha Genesis, Gn 1, 1-29: Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi“. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej. A Bůh jim požehnal. Bůh jim řekl: „Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem lezoucím po zemi.“ 

(Pro upřesnění, biblický výraz „podmaňte si“ může budit nesouhlas, spíše by se patřilo „spolupracujte“ s ní = udržujte s ní vztah. Příroda je kniha, kterou napsal Bůh pro člověka, a každý živý tvor je písmenem této knihy. Příroda je kniha o Bohu. Země není jen naše vesmírná loď umožňující lidskou existenci. Země není jen skladištěm věcí, odkud bereme potravu, šaty a materiál na svá obydlí, země není jen bitevním polem, na kterém se odehrává náš boj o věčnou spásu. Zemi potřebujeme ještě z jednoho mnohem závažnějšího důvodu. Země je ikonou Boží, oknem do absolutna, knihou, kterou napsal Bůh. Skrze Zemi kontemplujeme Boha.)

Spojení s jeskyní Koda, jakožto „dělohou“ Matky Země, je také opodstatněné. „Člověk nepovstal z opice, ale ze Země jako ze Snu“. „Bůh učinil člověka spravedlivého a dal mu ruku, aby v ní nosil duši“. Mýtoetymologické myšlení na základě pozorování vychází z toho, že duše je spojená s vlhkostí či mlžným oparem a vystupuje z těla v podobě obláčku a nejraději se zdržuje u pramenů, ve vlhkých jeskyních, případně v blízkosti Luny, odkud prší, padá mlha či sníh. Historické záznamy zmiňují setkávání kněžny Ludmily s duchovním spojencem, se kterým vedla hovory o spáse. Je to sv. Ivan, který žije ve stejnou dobu nedaleko v místě, kde později vznikla obec Svatý Jan pod Skalou a u něhož si historikové všímají označení „syn krále chorvatského“. Z dob Ivanových se mezi lidem dochovala pověst o svatém muži a zázračně změkčeném a krví zkropeném kamenu, který se nachází v prostoru jeskyně, sousedící se zdejším kostelem sv. Jana Křtitele. Podle lidové tradice pobýval sv. Ivan i poblíž osady Koda, kde za svůj příbytek mohl používat některou z okolních jeskyň. Mnohé písemnosti dokládají uctívání kamenů s otisky světců a dalších míst, jako jsou skalnaté vyvýšeniny a hory, což se shoduje s odpradávna mnichy tradovaným místem „setkávání“.

(„Na počátku věků slíbily kameny Bohu, že budou ku pomoci člověku“). Udržování spojení s Matkou Zemí skrze uctívání neobvyklých kamenů nemůžeme tedy vnímat jako prázdný pohanský zvyk, ale jako vědomé konání osvíceného člověka, které je nezbytnou součástí přežití, což je doloženo i teologicky: „Moje spása a moje proměna je vázána nejen na spásu ostatních lidí, ale také na proměnu živočichů, rostlin a minerálů, na jejich začlenění do Božího království, což vše závisí na mém vlastním tvůrčím úsilí“. (otec Tomáš Špidlík, kardinál, teolog nerozdělené církve – starec, patřící k nejvýraznějším osobnostem našeho národa 20. století).

V návaznosti na zmínku o „děloze“ Matky Země a kosmickém kříži vyvstává další spojitost. Z historických pramenů se dozvídáme, že sv. Ludmila byla původně pohřbena na Tetíně. Na témže místě byl ve stejnou dobu vybudován chrám sv. Michaela archanděla, který zde stojí dodnes; má pouze nové zasvěcení, a to sv. Janu Nepomuckému. Roku 925 nechává kníže Václav přenést ostatky sv. Ludmily do svatojiřské baziliky na Pražském hradě. Z tohoto chrámu se dochoval původní tympanon, který nese nápis: „IN GREMIO MATRIS RESIDET SAPIENTIA PATRIS“ (V klíně Matky zůstává Moudrost Otcova). Víme-li, že sv. Jiří je pozemská forma archanděla Michaela, nemůže být náhoda, že místem trvalého odpočinku sv. Ludmily je právě tento chrám, neboť sv. Jiří je světec často spojovaný s kultem plodnosti a současně také s písmenem X, které se pojí se slovem LUX a je chápáno jako „světelný kříž“, jako znak pravého osvícení, jako „světlo“.

Rozložením slova LUX na řecká písmena lze celé slovo shrnout pod jediné písmeno, a to právě X, o němž Ezechiel říká, že se jím označovala čela duchovně osvícených jedinců, těch, kteří „vzdychali a sténali“ pro Jeruzalém. Rovněž archanděl Michael bývá historiky často zahrnut pod kódové písmeno X, jakožto „živoucí obraz Boha“, jako ochránce žen, který nakonec draka porazí. Stejně tak je písmeno X spojováno se světcem, který první potkal Ježíše a znamená pravé osvícení, znamená skutečný symbol čistoty a „světla“.

Zajímavé je také spojení s druhým, ještě starším tetínským svatostánkem, s kostelem sv. Kateřiny, který kněžnu Ludmilu pamatuje. Zkoumáním původního keltského názvosloví bylo objeveno, že „tewynn“ znamenalo „čistý“. Kateřina – katharsis = očištění. Svatoivanské legendy zmiňují kněžnu Ludmilu coby manželku knížete Bořivoje také jako Lidmilu. Jméno Lidmila pak nabízí význam, že je lidu milá, lidem (národem) milovaná, což také značí „čistotu“ neboli svatost. Nabízí se proto ve spojení s Tetínem i domněnka, že bájná Teta může souviset s výrazem „thuatha“, kterým se označoval lid, národ, přičemž Teta a historicky doložená Ludmila mohou být jen dvě různé podoby mocné světice Kateřiny.

Přijměte tedy pozvání na pouť s tím, že nejde jen o sdělování již řečených informací o významu a posvátnosti místa tolik známého a vtisknutého již navždy do paměti krajiny a zasunutého pevně do paměti národa, ale také o jeho společné procítění duchovním zrakem a vnitřním sluchem. Posvátné místo Tetín v sobě koncentruje a motivuje nás hledat spirituální bohatství naší země. Působí jako orientační bod v prostoru a čase, umí probudit touhu pohlédnout výš, nad obzor všedního dne, umí dát odvahu a hlubší smysl životu.

Info: Vezmete-li si s sebou svůj osobní kamínek a šálu či šátek (ideálně bílý), poslouží to jako viditelný projev úcty ke sv. Ludmile. Šátek je její atribut.

Text: Anežka Dukátová