Osvobodil jsem se volnou přírodou aneb život v konzumu vede k závislosti

Když jsem šel žít „ven,“ záměr byl jasný. Neudělat ekostopu z důvodu dosažení čisté karmy.

Osvobodil jsem se volnou přírodou aneb život v konzumu vede k závislosti

Prvním rokem jsem se tedy bavil jen „kontěním.“ Někdo by mohl člověka za vybírání popelnic odsoudit, ale nevím, zda-li není takové plýtvání jídlem a věcmi více odsouzeníhodné.

Vážné obavy jsem měl ze zimy, proto jsem se již z jara dával do řeči s očividně letitými bezdomovci, aby mne obohatili svými zkušenostmi.

Byl jsem jako začátečník nesmírně zvědavý, co mi na otázku odpoví, ale celé se to dalo vlastně shrnout do dvou základních rad. Pořídit si karton na tepelnou izolaci a igelit na vodo izolaci. Potom ještě několik nezbytně důležitých rad. Například abych si dal do lahve vodu a podle toho, jestli v ni bude po ránu led, poznám, jestli mrzne. Že husí peří má nejlepší výhřevné vlastnosti nebo postavit stan do kopce, ať nepotřebuji polštář. Zbývalo tedy nasbírat dostatek dobrých igelitů a kartónů z krabic do zimy, k čemuž jsem ještě stačil i najít dost dek i peřin a příprava na zimu byla hotová.

Několikrát mi bylo doporučováno, že kdybych žil pouze z přírody, nebo si jídlo pěstoval, bylo by to ještě svobodnější a cítil bych se nezávislejší.

Plýtvání potravinami

Už jsem si zvykl, že některé jogurty jsou jedlé ještě tři čtvrtě roku po datu spotřeby, rýže třeba i 9 let prošlá, ale co jsem našel tentokrát mne udivilo – balení 6-ti kečupů nějaké rakouské značky prošlé 24 let. Na první pohled vypadal jako kečup, po otevření přivoněl a voněl jako kečup, ochutnal jsem tedy a stále jen kečup bez jediné známky zkažení. Odnes jsem ho tedy k nám na tehdejší squat, kde jsme je postupně všechny snědli a nic se nám nestalo. Dokonce jsem jedním obdaroval kamaráda, který měl ten den asi 22 narozeniny s věnováním, že ten kečup je starší než on. Pak už tento nález překonal jen 37 let starý cukrkandl, ale ani tomu věk nikterak nevadil a v pohodě sladil pití do až svého spotřebování.

Potom už mne dlouho nic nepřekvapilo, leta to byli jen například 10 až 20 let staré kompoty , které jak říkám, pokud nepřijdou do kontaktu se sluncem a nedostane se do nich vzduch, se zkazit nedokážou. Osobně bych se nebál ani 50 nebo 100 let starého kompotu.

Přijel jsem na Rainbow, kde nebyl pramen ani řeka a voda se musela dovážet. Měl jsem ještě flašku se zbytkem vody a odložil její naplnění z dovezeného kanystru na později až mi voda dojde úplně. Ochotní dobrovolníci z blízkého sadu nám začali týdně přivážet hromadu pomerančů ze své zahrady. Ládoval jsem se celé dny od rána do večera pomeranči a asi až po 5tém dni, kdy všichni chodily ke kanystrům pro vodu jsem si uvědomil, že jsem ještě ani nedopil svou flašku s vodou, přičemž ale chodím stále na záchod. Došlo mi, že mám stále více než dost tekutin z pomerančů, proto celé dny nepociťuji žízeň. Později jsem se dozvěděl, že frutariáni přijímají všechny tekutiny z ovoce a vůbec nepijí.

Jednou jsme měli na Rainbow přebytky jablek, které bylo potřeba sníst, aby se nezkazily. Cpal jsem se od rána do večera jablky, a k tomu pro mne nově objevenými jedlými květinami jako Merlík a bylo mi fajn. Když mne pak po několika dnech pohody chtěla pozvat jedna sestra na čokoládu, proběhlo mi myslí: „fuj proč čokoládu.“ Najednou jsem nedokázal pochopit, jak si někdo může dobrovolně kazit náladu čokoládou a uvědomil si, že zcela přirozeně jsem se bez jakéhokoliv úsilí vymanil ze závislosti na cukru a nadále si raději užíval blažené pohody dosažené Merlíkem s jablky, oslavujíc zázrak osvobození volnou přírodou.

Cítil jsem se navíc po tolik dní tak svobodně i bezpečně, že zlo na světě již neexistuje, do doby než jsem to opět okusil sníst něco vařeného z těsta, a v tu chvíli začali přicházet myšlenky typu: no jo , ale vždyť se tady celou dobu říká, jak se tady krade, nemůžu nechávat celé dny stan tak opuštěný, potřebuji se tam kouknout, musím jej zabezpečit … bylo náhle cítit , jak se nebezpečí blíží, a že je třeba aktivně se mu bránit … do té doby bylo cítit , že se nemůže nic stát, ale jen jsem vypadl ze své rovnováhy nastala panika přitahující všechno zlé a nebezpečné.

Karma je mocná, vše se nám vrací a vše co prožíváme jsou jen naše vlastní činy. Není čeho se bát, protože se nám nemůže stát nic jiného, než děláme my sami.

Mým snem je být jednou v ještě větší harmonii se sebou a okolím, že i jídlo vyčlením jako“nadbytečné“ a přejdu po vzoru pana Monforta a Jasmuheen na pránu.

Rád bych našel více lidí ochotných žít „bezekostopový životní styl“ jako já, podobně smýšlejících a založených v souladu s přírodou a její minimálním narušením. Respektovat ji v její panenské podobě, jak je to jen možné, žít spolu v harmonii a jednotě, aby každý dělal co má rád, co ho baví, co je mu dáno a měl možnost žít přítomným okamžikem.

Svého rozhodnutí určitě nelituji, a i když by tento život mohl někdy připadat obtížnější, neměnil bych už jen proto, že mne určitě víc baví jít nevyšlapanou cestou, objevovat nové, a ve světě peněz spatřuji hodně závisti, chamtivosti i soupeření.

Text: Míra Ahimsa, foto: archiv Míra Ahimsa