Jak se léčí slovem

Rozhovor s herečkou Gabrielou Filippi o Léčivém divadle.

Jak se léčí slovem

Setkaly jsme se slunný den na klidném místě v restauraci se zahrádkou. Ale co to? To místo bylo najednou plné dětí, které tam nespoutaně běhaly, výskaly a radovaly se ze života! Znáte děti! Život běží právě a pouze teď a tady, pod těmito stromy na trávníkovém plácku. Tak tedy, rozhovor jsme vedly hlasitě. Až po rozhovoru mi došlo, že vlastně i ona nečekaná atmosféra při rozhovoru s Gabrielou jakoby už napovídala něco z jejího života, plného pohybu a radosti, spontaneity a improvizace, vnímání přírody a také té moci přítomného okamžik u těch, jejichž posláním je z jeviště vysílat obrazy, slova a myšlenky, aby nás obohatily i pobavily.

Gabrielo, co tě vlastně zavedlo na tvou uměleckou dráhu, která je nyní o tom, že tak krásně dokážeš předávat divákům důležité věci, kterými se jednak pobaví a také se jimi mohou řídit a obohatí si svůj život?

Jednou jsem měla možnost nahlédnout na začátek mého příběhu, jak jsem seděla s andělem strážným v prostoru, který dělil příchod do lůna mé maminky, okamžik, kdy jsem měla vstoupit. Já jsem ale svému andělu strážnému říkala: „Ale mně je tady dobře, mně se tam nechce jít.“ On na to: „Ale už je tvůj čas, vybrala sis to, máš tam spoustu úkolů, které můžeš zvládnout jen ve fyzickém těle, a posunout se.“ A já se tak koukala dolů povídám: „Tak dobře, ale když půjdu, mohli bychom spolu udělat takovou domluvu.“ On odpovídá: „No tak zkus.“ Já na to: „Mohla bych kdykoliv, když dovolíte, vstoupit k vám, zpátky domů, když budu potřebovat se poradit, nahlédnout a zároveň být tam, kde je moje cesta?“ A ten anděl řekl: „Můžeš.“ A v tu chvíli jsem se vydala cestou do lůna mé maminky a na tento příběh jsem si mnohokrát vzpomněla. Moje maminka byla velmi mladá, čekala mě v sedmnácti letech a já jsem vždycky měla pocit, že já jsem její maminka. Ale je pravdou, že tento pocit má mnoho dcer. Má dcera ho má taky. A to mi dalo obrovskou svobodu – když jsem si uvědomila, že moji rodiče vůbec nemohou za výběr mého životního osudu, za moje směřování. Ba právě naopak. Já jsem ta, která si svoje rodiče vybrala, a tak přistupuji i k mým dětem. Děti si mne a mého muže zvolily, protože věděly, že jenom právě v naší rodinné konstelaci, v té naší auře, mohou co nejlépe naplnit svůj životní úkol, kvůli kterému vstupují do lidského těla. Má dcera odmalička tíhla k baletu a vystudovala baletní konzervatoř jako já. Teď se přeladila na herectví a obě sféry umění spojuje. A náš syn je po tátovi sportovně nadaný. Zamiloval si parkour. Během měsíce se naučil salta a akrobacii. Bylo by jednoduché říct si, že jsou celé po nás. Ale je to jinak. Ony si nás ty naše děti zvolily, protože my umíme rozvíjet ta pole, ve kterých jsme nasbíraly již spoustu zkušeností.

Ale celý život jsem cítila, jako kdyby byl ve mně kus smutku. Maminka mi říkávala: „Ty jsi byla vždy takový hodný dítě, tebe vždycky všude milovali, byla jsi takový anděl. Jediné, u čeho se pozastavovali, když jsi byla v kočárku, že jsi brečela a měla hluboký hlas, takový hlas vnitřního smutku.“ Tatínek říkával, že i má maminka ten zvláštní smutek v očích měla, ale on to na ní miloval.

A já přišla naštěstí poměrně hodně brzy na to, co má ten smutek překrýt. Již od mých 12 let se mi stále zjevovala otázka, proč jsem tady na tom světě? Říkala jsem si: aha, měla bych koukat po klucích a prožívat první lásky, měla bych se snažit být hezká, a tak se také stalo, že jsem se stala i královnou krásy, s baletkou a herečkou ale naplnění nepřicházelo a mezera s tou zvláštní bolestí zůstávala.

Bylo mi 17 let, když jsem byla v Brně na konzervatoři a seděla jsem v katedrále, kam jsem chodila s tušením, že právě zde by mohla přijít odpověď, i když jsem nebyla vychovávána ve víře. A přišla mi tam báseň ve slovech plné síly, které jsem teprve postupem mnoha let plně pochopila. Ano, potkám muže, se kterým mi bude dáno žít a mít děti a bude to krásné a v pořádku. Ale tím následným je najít v životě princip lidského štěstí. A také to, že člověk nežije pro svoji radost a blaho, ale pro to, že skrze sebe může obdarovávat druhé lidi. Toto a i další jsem ještě více pochopila skrze různé až mystické projevy.

Co lidé kolem tebe?
Odjakživa jsem měla touhu setkávat se s lidmi, kteří jsou buď léčiteli a mají zvláštní schopnosti, anebo s těmi, kteří mi dají odpovědi na otázky ve mně.

 

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Nový Fénix. Předplatné objednávajte ZDE.

Rozhovor vedla Daniela Fuxová, foto Lenka Hatašová.

 

Gabriela Filippi

Je česká herečka a moderátorka. V roce 1989 se zúčastnila soutěže krásy Miss Československo. V roce 1984 ukončila studia na Konzervatoři Brno – obor balet, na téže škole vystudovala obor hudebně dramatický. Na počátku 90. let studovala hudebně-dramatický obor také na konzervatoři v Praze. Založila Léčivé divadlo, kterému věnuje v současné době většinu svého času. Jejím mužem je Pavel Karoch, s nímž vychovává dvě děti, dceru Sofii a syna Gabriela.

 


Témata: Gabriela Filippi léčivé divadlo andělé Andělé Léčivé divadlo improvizace

Galerie


Diskuse ke článku


Další články

Dnešní horoskop

Aktuální číslo

Nejbližší akce

27.10.2017 - 29.10.2017

Praha

01.11.2017 - 09.04.2018

Praha

11.11.2017 - 12.11.2017

Černá labuť (Na Poříčí 1067/25, 110 00 Praha 1-Nové Město).

Další akce
NOVÝ FÉNIX - TOP ČLÁNKY MĚSÍCE